Cestou.

Byl parný den. Když slunce do temene

vypjalo zor svůj, stál jsem chvíli drahnou

pod lipou u silnice zaprášené.

Čelo mi hoří, rtové žízní prahnou

a jakás ouzkosť ouží dech a krátí,

a ňadra jak by chtěla zavzdychati.

Vzduch chvěl se kolem tisícerým tvarem,

jak vodní hlaď se třese horka varem;

kol všecko kolébáno v tichý sen

a já v té dřímotě bdím samoten.

Chci taky dřímať, ale s doubravou

mne čeká vísky chata hostinná,

a proto zdvíhám nohu loudavou,

kde nová kyne vlasti krajina.

Již kostelík se z modrých oblak hlásí,

již došky šedé, dvorce, stodoly,

sic obraz všední, ač ne beze krásy

a neposlední v našem okolí.

Jsem ve vsi; umdlen, žízniv, hladový

teď bystrým zrakem pátrám po hospodě,

jen po chlebíčku, po prostičké vodě.

Konečně uzřím tamto ve křoví

chaloupku se skleničkou malovanou,

s níž pěny husté v kapkách hrudky kanou.

Vešel jsem rád. Již ocítám se v síni

a volati chci k službám hospodyni;

však všude ticho, jizbou se otáčím

a marně sháním lidi po dvoře,

jen drůbež tady onde krákoře.

Žízniv a hladov nazpět v jizbu kráčím.

Usednu k stolu. Sbírám myšlenek

rozběhlou chasu do umdlené hlavy,

lahodu lesů, krásu našich řek

a nad horami sluníčka lesk hravý.

Jsem tich a ve snách. Kolem ticho taky.

Než pojednou tu doléhá mi v sluch

z koutečka jizby přemilounký ruch,

dech měkce táhlý, zatajený zase,

tu sladce zpívá, chvilkou zamlká se,

a jizbou vane, sotva je ho znáti –

až zachtělo se jemu zaplakati.

I přiblížím se v kout. Aj, podívaná!

Na zemi v peřinách tu leží dítě

v radostném oček promodralém třpytě,

s úsměvem rajským, až jsem divem stana

své v krásy jeho mlčky stopil oči.

I ke mně robě nesměle zrak točí,

pak usmívá se znova do hlasita,

a mně již slza do brvy se kmitá.

I mně tak kdysi na peřince bílé

děťátko smávalo se roztomilé,

však záhy dotekl se boží andělíček

těch bledých jeho usměvavých líček;

tam v družné zemi – bože, jako v snách –

to drahé tílko rozpadá se v prach...

Jsi samo, dítě, a já taky sám,

já ti tu cestou píseň zazpívám:

Jsi tu tak samo, robátko! –

Kde tatík, matka? Na poli?

A ta tvá malá dušička

už se samotou zápolí.

Až bude z tebe jonáček,

však ze samoty prchneš rád,

bude se stýskať po druzích

a milým bude kamarád!

Však nejpěknější z druhů všech

ti roste děvče, robátko,

a neroste-li, vyroste,

však už to bude za krátko!

Zatím já půjdu cestou svou,

snad budu zemi ve klíně,

až ty tu budeš zápasiť

v té naší české rodině!

Hošík se směje. Důlky v růžné tváři

si cestu ryjí pěkně do hloubky,

očička leskem plným blaha září

pod chudým krovem této chaloupky...

Do brašny sahám: něco obrázků,

jež od potulky nedávné mi zbyly –

zde je máš, hošku, všecku za lásku,

již věnovals mi po tu krátkou chvíli;

zahrej si s nimi, než z obrázků lidé

skuteční budou v české tvojí bídě...

V tom vešlo děvče, pětileté asi.

Nesměle zdraví, pak se k hošku kloní,

brzyčko společně s ním pěkně hrá si

a dětským smíchem všecka jizba zvoní.

Zas do mé brvy slzička se krade,

zas srdce s myslí boj má nerovný –

poslední pohled nesu k druži mladé,

posledně zírám v obraz čarovný!

Pak vytrácím se s těžkým srdcem v těle

z jizbičky v dusné vedro neveselé;

ty tam jsou hlad i žízeň. Duše má je syta

a hlava točí se zázračným vzduchem spita.

Bůh vás tam žehnej, robátka má zlatá,

a vlídně střeziž, děti spanilé,

mne dál a dále bludná vede pata,

a ví sám bůh, kdy stanu u cíle...