Cestou.

Z daleké pouti rozteskněn

jsem navracel se k Veroně;

kol pusto, jenom luny svit

v okénka hrál si zásloně.

Na duši mou se hebounce

snášeli snové spanilí,

jak na keř květem zavátý

se pestří chýlí motýli.

Má víčka snění obemklo

a z reje vidin zlehýnka

hedvábným křídlem vyplula

tak mnohá, vábná vzpomínka.

Přede mnou v bájné nádheře

zas město stálo plné krás,

Firence čárná, zastřena

v růžové mlhy duhojas;

zas krok můj v písku usínal

na bludných stezkách v Boboli,

a z Miniata šuměly

smuteční vstříc mi topoly.

Zas přede mnou se šeřily

Palazza Pitti balkony,

kde plál mi hvězdou východní

zrak Murillovy madonny.

Ten bledých lící lepý tvar,

ten vlasů přísvit modravý,

ta úběl pleti průsvitná,

dech něhy žhavý, sálavý.

Ten dlouhé řasy tmavý stín,

ti rtové sladce přimčení,

ten dumný čela majestát

mne roztoužily k šílení...

Pozdvih’ jsem hlavu – v pozadí

polštářů hebkých ze klína

se vynořil mi luzný zjev,

jak čarolesklá vidina.

Dívčina krásná – zlatý vlas

opřádal šerý polostín,

postavu štíhlou hedbáv kryl

a bledé líce mušelín.

Ten tmavých zraků vlhký žár,

to bouřné ňader vlnění,

ten úsměv na rtech ztrnulý

mne roztoužily k šílení.

I myslil jsem, že madonna

tajemnou silou zázraku

za vděk mé zbožné vzpomínky

se sama snesla s oblaků.