CESTOU

Na moravské půdě ještě. Vlak uhání k Svitavám.

Farář, kaplan s hospodyní sedí se mnou ve voze,

mají, zdá se, tichou radost z volebních svých úspěchů,

jež jim přines’ na Moravě jedenáctý listopad.

Mně je to tak hrozně jedno. Zítřek dávno prohráli,

prohraje ho – trochu pozděj – i soc. demokracie,

církve dvě, dva terorismy, červený a černý bůh:

život letí k svému cíli přes církve a přes bohy.

Na moravské půdě ještě. Vlak uhání k Svitavám.

A mé srdce sevřeno je: v Praze budu k desáté.

Vidím Prahu v temné noci, vidím Prahu očima

našich dobrých Moravanů: tajemnou a velikou.

(Milenka má jela si tam pro bolest a pro žaly,

milenka má jako Praha divoká a rozmarná,

jako Praha, kde tak sladce tancuje se na sopce,

jako Praha, tolik slunce vedle nenávistné tmy.)

Moje srdce sevřeno je. Rychlík bouří, uhání.

V temné noci vidím Prahu bez rozkoše, s úděsem,

doupě zloby, intrik, falše, zneuznaných genijů,

hnízdo jedovatých zájmů tajemné a veliké.

Praha světlá, pracující, nevím proč, mi nekyne,

oblékám se do krunýře, maskuji si obličej,

čekám tisíc zlomyslných, frivolních a hloupých ran,

čekám starou známou Prahu... Stůně mi v ní milenka.