CESTOU

Smavá záře hvězd

plá mi v šero cest,

do dálky jež nocí spějí,

kterouž dumy vyprávějí

srdci starou zvěst.

Nikdo druhý tu

v nivě, v pažitu,

jen ty moje smutky se mnou

kráčí v dálku nocí temnou

v duše úkrytu.

V kroku mého zvuk

spadá srdce tluk,

v snivém rythmu dálkou plynou

zvuky ty v noc, jíž se vinou

stíny božích muk.

A mi měkce tak

vláha plní zrak,

vzdech se vine z mojí hrudi,

kde mne tíží, kde mne studí

dnů těch chmurný tlak. –

Kdež ten spasný kraj,

kdež ten duše ráj,

v němž to velké štěstí zkvítá,

o němž fantasie splítá

věčně živou báj?

Kdež ten velký cíl,

jemuž vždy jsem žil,

jemuž v oběť vše to kleslo,

v nitro mé co mládí sneslo

nadšení a sil? – –

Ticho. Ani zvuk.

Zní jen srdce tluk,

spřádá báj o lidském štěstí

noc, jíž trou se podél cesty

stíny božích muk.