CESTOU

Zapadla nám za obzor

poslední píď zemí,

rozkypěný moře vzdor

sám už pánem je mi.

Odpočinout nemá kdy,

u kormidla skřípá,

zelené své smaragdy

vůkol rozesýpá.

Ale hloub tam v zášeří,

loď kde nádním smýká,

dravé oko ještěří

chtivě na mne mžiká.

Zelenými plameny

ve vlnách se zžíhá,

zelenými rameny

kýl se v skoku zdvíhá.

Úzkost strašná vťala dráp

v srdce mi té chvíle,

člověk nekonečně sláb

stál vstříc hmoty síle.

A tu v dáli pojednou

pěšinka, hle, přímá

žitem, kam až dohlednou,

před očima mýma.

Zvonky modře kývavé,

pampeliška v strouze –

po nich v prázdno mlhavé

vykřikl jsem v touze.