CESTOU.

Mne nikdy nevaruj, bych nešel nad propastí,

kol šíje lásky své mi nevěs jako kámen.

S nejvyšších haluzí chci do své duše střásti

v krůpějích bolestných hvězd nesmrtelný plamen.

Na mne si nemysli, až na rozcestí žití,

tvým stínem osvěžen, se na vždy vzdálím, strome!

Mým očím dychtivým vstříc množství roznic svítí

a ruka netknutá oddaně sahá po mé.

Nevolej včerejšku, když blíží se mé zítra,

mne nikde nehledej, já nevím, kam se ztratím.

Slyš, jak mi do noci předzvěstí zvoní jitra!

A slunce vychází. Já již se nenavrátím.