Cestou.

Pod košatou třešní u silnice

hrá si dítko; vedle něho sedí

stařenka. Já děcku hladím líce

a pak táži na jeho se jméno,

ale děcko všecko udiveno

na mne hned, hned na stařenku hledí.

„Čí to dítko?“ stařeny se ptám.

„ „To mé vnouče: nejstarší má dcera

návštěvou k nám z Vídně přišla včera

a já teď se s Němci smluvit mám –“ “

„A což vnouče nerozumí česky?“

„ „Ani slůvka – je to věru k pláči“ “ –

a již slza oko ženě smáčí.

Také mně se náhle zkalil zrak,

když jsem hladil obličej ten dětský,

a v mou duši jako černý mrak

myšlénka se těžká náhle klade:

Zlaté dítě, srdce tvoje mladé

odcizeno nám a sotva tuší,

matka vlasť že pláče o tvou duši. –