CESTOU.

Před mým krokem šklebila se propasť,

úzká jako stezka vede v mechu,

tma a chlad až ke mně vstoupal z dola,

kdo se v ní kdy sřítil – marno vzdechu.

Hluboko jsem naklonil se do ní,

mrtvé ticho vlálo kolem hlavy,

– jak by v Neznámo nám svítit mohlo –

louč jsem do tmy mrštil plápolavý.

Zřel jsem, dole mdle jak sténal člověk,

ruce svíral v pěstě, sbrocen krví,

podál zbraň, a u ní laňka mladá –

nebyl poslední však ani prvý.