Cestou.

Jdu lesem...

Bílý závoj kol ramen mých

vzdouvá vítr.

Rozvíjí ho a splétá kol těla mého

jako něha tvé ruce,

když mluví touha.

Vycházím z lesa na luční svah.

Modré pomněnky – oči tvé

hledí mi vstříc.

Slunce, rty tvé rozžhavené

líbají mé tváře,

šum potoka zvukem tvého hlasu

vypráví mi beze slov

o kráse příštích dnů.

Široký obzor přede mnou –

toť dálava duše tvé,

a mlhy na horách

mraky na tvém čele.

Jsi všudypřítomný

a vždy na blízku

a miluji-li přírodu –

to proto, že dává mi tebe.