CESTOU.

Bez konce poušť a noc hned přikvačí –

běda, den, síla komu nestačí!...

Po písku horkém, v slunci žhaveném

od rána pádím v běhu šíleném.

Od rána pádím, nohy klesají,

cítím, jak síly z údů prchají.

Po písku ostrém noha krvácí –

v úzkosti zrak se k slunci obrací.

V posledním lesku slunce zapadá,

po zemi noc své stíny rozkládá.

A stíny houstnou, stíny vzrůstají,

chladné jich ruce všude sahají.

A stíny houstnou, stíny vzrůstají,

obzory mizí, ve tmě zmírají.

Slunce, den, poušť i dálky nesmírné

bez sledu mizí v noci příšerné.

Bez sledu mizí, v půlnoc znikají –

hyeny vyjí, kořist čekají...