CESTOU

Já, v mysli ještě nad světem se chmuře,

a v srdci věčnou smrti otázku,

však v očích světla na borovic kůře

a třepotání letních bělásků,

v svém sluchu vítr, jenž se s ptáky honí

a k stříbru cikád zvonil pšenicí,

jdu mýtinou, jež jahodami voní.

Je velké ticho. Ticho zvonící.

Jdu, sotva dýchám. V plaché nedůvěře

se nebem rozhlížím a po lese.

Jsem zavržen? Či z hořícího keře

hlas, jenž je požehnáním, ozve se?

Vím, vzývat nelze. Dík ti nelze říkat.

Já čekám. Vzhlížím. Trpěliv a tich.

Ó hlase lesů, vichřice a cikád,

ať z keře promlouváš, ať z prsou mých,

jen tebou živ, jen tobě, duchu duchů,

svůj zrak, svou mysl, srdce své chci vzdát,

a tvojich písní šumění v svém sluchu,

já půjdu za tebou, já zemru rád.