Cestou.

Ej, cesta pěkná jako stůl

a stromy jako kytky,

bez v sadě zkvetlý zakryl v půl

zdí rozvalených zbytky,

a z bezu na cestu, mně vstříc,

zří velké dětské oči –

a krásy, vůně vždy je víc,

až hlava se mi točí.

Hned horké čelo odkrývám

a starost s plece třesu

a zase vše, co v srdci mám,

jak květné poupě nesu;

a nepuká-li poupě hned,

přec zvolna obal ruší –

mělť často jsem, než východ zbled,

už vůně plnou duši.

Tak cestou šťasten, blažen vším,

vždy vesele si kráčím,

hned s dcerkou srnčí hovořím,

hned se synáčkem ptačím;

a na loži-li nepospím,

přec aspoň v lesa mechu,

a když se v zoři probudím,

prost žalů jsem i vzdechů.