CESTOVNÍ PÍSEŇ.

Ať se to míhá,

honí a stíhá,

pole i les,

večery, jitra!

Nechci být zítra,

kde jsem byl dnes.

Jedeme, jedem’

polí, luk středem,

kde voní květ,

volni jak ptáci,

za námi ztrácí

celý se svět.

Vesnice kynou,

vesnice minou,

kostel i věž,

pole zas, pole,

úhory holé,

kam oko pneš.

Sbíhavé meze,

volů pár žeň;

hejno vran v děsu

ulétá k lesu,

zapadá veň.

Z dálky jen kmitne

v záři své třpytné

rybníka kus;

k rokli se kloní,

oči si cloní

pasačka hus.

Z aleje stinné

v slunci ti kyne

rudých pár střech;

zámek to? dvory?

Lokáš jen, chorý,

starých lip dech.

A teď se řeka

pod námi vzteká,

divoká dnes,

pění se k mlýnu

ve olší stínu

přes starý jez.

Vše mizí hledu,

k předu jen, k předu,

výše a výš,

z dálky už hory,

prastaré bory

modrat se zříš!

Hluboko dole

luka i pole,

šílený cval!

Hřmíme již vlakem

divokým mrakem

přes hlavy skal.

V hluboku duše

v samoty tuše

tiší se bol,

jak se to míhá,

padá s ní tíha

jak mlhy v dol.

V divém tom letu

na horstva hřbetu

v závrati cest,

v šíru a jase

po dlouhém čase

volno mi jest!

A když si v jízdné

cesty vlak hvízdne

do horských čel,

jakoby šťastný

výkřik ten hlasný

z prsou mi zněl!