CESTOVNÍ VÁŠEŇ

Zvláštní domácí pán,

nikdy nedřepím doma,

šel jsem po stopách slunce,

a duchovní vůdce mne vedl,

doma je k smrti mi těsno,

pták v kleci zpitomí přec,

mám srdce jak studentský herbář,

v něm ratolest od mé dívky,

ach, uschlou,

jerišská růže kvete však uschlá,

když vnoří se do vody,

snad v mých slzách

rozkvete ratolest od mé milé.

Rád cestuji s oblaky,

to je hra pro dospělé i děti,

svítím jak reflektor

do niter lidem,

vidím, co nehledá každý,

pravdivost žití,

povaluji se v Gobi

a ryji do písku věštby,

vzpomínám na Kolumba, když větřil po Novém Světě,

kde za staletí

vyrostly mrakodrapy a socha Svobody vzplála,

a po moři zabrousím domů

na chvíli jenom,

abych posnídal skývu úsměvu,

zjistil, zda žije starý máj pejsek,

a dá-li letos reneta koše jablek,

potom zas vstoupím do vlaku očí

zjevů, jež potkal jsem

na cestě k nádraží,

každému na upomínku dám hvězdu,

mám jich vždy plné kapsy,

a rozjíždím se

do všech stran světa současně