CESTY BOŽÍ.

Noc černá spadla nad Egypta pískem.

Chlad úpal vystřídal, je dvakrát smutno,

a hrůzou v dáli šakalové vyjí.

Chval každý duchu Otce Hospodina!

Je teplo v chýši při poháru vína,

staň poutníku, strach obchází tu nocí

a poušť je širá, zahradou je smrti.

Kdo bloudí kolem se tlukoucím srdcem? – –

Dní čtyřicet se Pafnuc svatý postí,

jak Eliáš, jejž oheň k nebi unes;

již vyschl pramen u jeskyně duté,

a spadlé datle seschly v písku žhavém.

Muž Boží klečí jako socha tuhá,

je kost a kůže, podoben je smrti,

jen oko hoří v svatém vytržení

a ruce v kříži nepohnutě trčí.

Ó srdce lidské, kdo tvé cesty chápe? – –

Půst ukončen a Pafnuc takto dumá:

„Jen půst a rozjímání vedou k nebi,

kdo z lidí asi dostoupil až ke mně?“

Jak někdy kapka vody s klenby padá

a jednotvárně ozývá se znovu

a kape, kape, v kámen jamku hloubí,

tak myšlenka ta zlá dál světce mučí.

„Vstaň,“ slyší hlas, „jdi ku severu pouští,

tam v krčmě najdeš bratra – muzikanta.“

To jak by hrom se prázdnem pouště chechtal,

tak v užasnutí Pafnuc k zemi klesá. – –

Vstal, zdá se mu, že s nebe svého spadl,

a vrávoravě k severu se béře.

Je blízko k ránu, z krčmy světlo blýská:

tam ještě tančí, píšťala tam hvízdá.

I bloudí kolem se tlukoucím srdcem.

„Tam v krčmě najdeš bratra muzikanta,“

si zmaten šeptá... „Bratra! v místě hříchu!..“

I vzmuží se a ven ho k sobě volá.

„Ó muži Boží,“ pokorně ho zdraví,

„mně promiň hříšnému, že tebe ruším,

a pověz, pouč, kterak ve svatosti

tak vysoko jsi k trůnu Boha došel?“

Muž pištec mlčí, řeči té se děsí:

„Nač, dobrý muži, nevčasné ty žerty?“

A Pafnuc myslí: „Tento člověk z krčmy

mně tedy roven přede tváří Boží?“

A znova s úctou zvedá k němu oči.

Řek’ hudebník: „Jsem z bídných nejbídnější!

Než hrál jsem v krčmách, pustý byl jsem zloděj

a s loupežnickou rotou táhl světem.

Má minulost je pečetěna krví

a vzpomínky mé rovnají se hrůze.“

„Snad přece,“ míní světec, „skutek dobrý

tu smazal krev a smířil Spasitele?“

„Nic,“ řekl zloděj, „neznám toho činu.“

„Jen vzpomínej!“ dál nutí Pafnuc svatý – –

„Snad,“ řekl zloděj, „počkej, – napadlo mi,

kdys naše rota krásnou pannu jala,

ta Hospodinu byla zasvěcena –

ó, její slzy, jak mě dosud pálí! –

já vytrhnul ji loupežnické sběři

a dlouhou pouští v klášter jsem ji vrátil.“

„A dále?“ – Pafnuc dobré skutky zvídá.

„Jdu jednou sám a ženu potkám v poušti,

tak byla krásná, že jsem zmaten stanul

a pozoroval hojné její slzy.

„Proč pláčeš?“ – Klesla, objala mi nohy:

„Měj slitování nad svou otrokyní,

jsem muže zbavena i svojich dětí,

již tři dni bloudím, neměla jsem v ústech.“

„Mluv, co se stalo?“ – „Manžela mi jali,

že zpronevěřil svěřenou mu sumu,

jej z vězení jen k novým mukám vodí

a syny tři mi do zástavy vzali.“

Tu ženu chorou odnesl jsem v chatu

a nasytil ji, takže pookřála.

,Co vzal tvůj muž?‘ I řekla: ,Tři sta peněz‘ –

,Zde vezmi je a vrať se s Bohem domů.‘

A toho dne jsou všickni zachráněni.

Víc nevím však, jsem lupič jen a zloděj“ –

Chtěl Pafnuc ruku políbit mu vroucně,

však zloděj zkřik’ a zmizel ve své krčmě.

Jde Pafnuc domů, těžkým trudem dumá:

„Jsem zlý či dobrý? Bůh je spravedlivý,

ten jediný má v rukou pravé váhy,

ví, jsem-li lásky nebo hněvu hoden“ – –

Jak podivné jsou tajné cesty Páně!

Den druhý žáci z okolí se sejdou

a k Pafnucovi otci jdou se radit,

zvěst o nesmírném nesou pohoršení.

Thais, děva krásná, jaké rovno není,

zem Egyptskou svým podmanila hříchem,

stu nešťastných vše promrhala jmění,

sto žárlivých k ní cestu kropí krví.

Ta žalná zvěst až k otcům v poušti vane – –

Co činit nyní? S Antonínem starcem

se Pafnuc radí, nařizují žákům

noc celou Ducha o dar rady prosit.

A noci té mnich Pavel, srdce čisté,

má vidění: Je nebe otevřené,

tam v Boží slávě v slunci lůžko vidí,

tři panny, hvězdy, kolem něho září – –

„Ó Antoníne, otče,“ volá ze sna,

„jak zázračné tvé bude spočinutí!“

Jak zvonem s nebe zní: „To jeho není.“

„Čí tedy bude?“ – „Thaidy, hříšné děvy.“

To zvěděl Pafnuc, znova vzpomíná si

na bratra svého, krčmy muzikanta – –

Vstal, chopil hůl, dnes jeho cestou půjde,

a síla Boží roste v jeho srdci.

Jak hvězda jasná, která s nebe padá,

Thais usměvavá ve dveřích ho vítá.

„Ten pokoj není dost mi osamělý,“

dí Pafnuc chvatně, ohlíží se kolem.

„Proč? Zcela jisti jsme před zraky lidí.“

„A před Bohem – ?“ děl Pafnuc. – Zkřikla žena,

jí jméno Boží, tady neslyšené,

jak střela žhavá proniknulo duší.

A tiše mluví Pafnuc, dílo svaté,

jež začal Bůh, dál přede, dobrotivý.

Thais shroutila se v slzách k jeho nohám,

jen tři dni lhůty na světci si žádá.

Pak trestem ohně na náměstí širém

své všecko jmění, skvosty, šaty pálí,

jak žebračka tam tři dni bosa stojí

a v pláči prosí lidstva odpuštění – –

Dva lidé pouští nekonečnou spějí.

„Jsem zcela tvoje, otče, nemám vůle.“

A Pafnuc v klášter panenský ji zazdí,

jen okénko jí nechá k malé cele.

„Jak mám se modlit?“ Thais v ní ozývá se.

„Ne jménem Božím, nehodná, tak pouze:

Ó Stvořiteli, nade mnou se smiluj.“

A po tři léta tak jen Thais se modlí.

Tu s Antonínem poradí se světec

a Thaidy celu provždy otevírá.

„Pojď, sestro, ven!“ ji vlídným slovem volá.

Thais nechce jít. „Pojď, pokání je konec.“

Ach, nemůže již vstáti kajícnice,

tam klečí, zlatým vlasem zahalena:

„Své hříchy před sebou jsem položila

a nepřestávám v slzách zříti na ně.“

„Pro tento pohled,“ řekl Pafnuc svatý,

„Bůh odpustil ti všecka provinění.“

Thais zajásala jako ptáče Boží –

a holubice bílá k nebi letí.