CESTY.

Jedna šla topoli. K modru se týčily,

šuměly bez klidu tajemnou zvěst,

po poli, lučině stuhou se bělela,

zapadla do lesů v měkounký klest.

Jiná šla lipami ve stínu ukryta,

jako ta fialka za jarních dnů;

sladce kol dýchaly stromy ty staleté:

pohádku svobody – hrdinných snů.

Ona zas pod lesem smrčinou vroubena.

Chvějným jich závojem čarný dne lesk

zapadal – naposled v růžové dálavě

v žití jak umírá radost i stesk.

Třešněmi po vršku jiná zas vine se.

Stromy juž plničky rudých jsou zdob,

pod nimi dětí je veselá družina –

nad nimi špačci – by každý si zob’.

Ó, co tu ještě cest lesem i lučinou,

po skále chudičké, u třpytu vln,

krásné a krásnější, z mysli mi nezmizí,

půvabem dýchaly, kraj je jich pln.

Ještě ta modříny k zídce jde běloučké,

lípy tam tulí se v tichounký šum,

jakoby ve snění břízy se sklánějí,

kámen kde tlumočník zmlklým je rtům...

Vadím je všecky ty cesty a cestičky,

byly tak jásavy v úsměvu dne,

byly tak čarovny ve hvězdné náručí – –

Tebou však drahy mi – žití můj sne!