Cesty.

Jak chtěl jsem cestovati v mládí době,

zem s mořem projít! Jaký luzný sen!

Teď v úřad jen a zpět jdou cesty moje,

kterými tiše chodím den co den.

Tu nad papíru sežloutlého stohy,

zvlášť v zimních dnech, kdy mlha kol a sníh,

mdlá hlava klesá, co zjev divný, mnohý

se vznáší z archů starých, sežloutlých.

I přivru oči. A ty cesty všecky

teď konám, ale jinak; obraznost

je parník můj a vlak, sen sladký, dětský

mi přes propasti klene vzdušný most.

Zřím divy všecky, o nichž mládí snívá,

jsem všady, kam jen touha pospíchá,

co v kamnech zatím tajemně to zpívá

a v peru inkoust zvolna vysýchá.

Však za to vlhne oko. – Škoda řeči!

Ač spoután, lítám v světa úhlech všech,

a sotva žil kdys cestovatel větší

v úřadu svého čtyrech prázdných zdech.