ČETBA

Ne z listu knihy, z listu stromu čtiž!

Utrhni sobě s lípy jediný

a drž jej, proti světlu prohlížej,

jak krásná v něm a pravidelná síť

se rozepřádá, jdouc až ku kraji –

síť žilek, jimiž šťávy kolují,

by buňkám daly čerstvou potravu.

Života stromu tak jsi urval kus.

Kde stopka listu k stromu připjata,

tam cévy do ní z větve vstupují,

jimiž se proudí šťáva životní.

Cévy pak ze pně jdou a sahají

až ke kořenům v zemi rozpjatým,

jichž konečky jsou jemné pavučí.

V kořínkách pracovníkův nepočet,

buniček malých, samých dělníkův,

jež z prsti vyrábějí dolivo

jak horníci, co v dolech pracují.

Tam bakterií rody všeliké,

podobny jaksi kastám otrokův,

jim pomahají, v prsti hrabou se,

ji rozštěpujou, lámou v částice

a molekuly staví, rovnají.

Tu práci sleduj v duchu ještě dál:

kde molekula jen se odšine,

již jiná musí prostor nahradit,

a kde má práce ta své skončení,

jak hluboko jde v země útroby?

A zase k listu vrať se myšlénkou.

Tkaň jeho ukazuje drobnohled:

buniček řady, čety, čeledi

ve vrstvy, pásma ladně srovnaných,

z nichž každá samostatnou bytostí,

jež na jaře se všecky rodily,

když z větve pučel listen mladistvý.

S měsíce kdyby oko patřilo,

zeleně jemný tón by potěšil,

jímž oběžnice země pokryta,

kde lesů spousty jdou a prérií;

tu zeleň robí listu buničky,

ji v drobnohledu v zrnkách malých zříš.

A mezi buničkami otvory

jsou průdušnice skryty bylinné,

z nichž vane dech, jak ze plic zvířete,

jež stále ztrácejí se do vzduchu.

A kde se molekula pošine,

tam jiné vstoupiti jest na místo,

a kde má práce ta své skončení,

jak vysoko jde v nebes výšinu?

Až podzim od severu přikvačí,

té práci bude konec žalostný.

Co list, vše vadne, sžloutne, opadá,

a seschlých listů zbytky zkroucené

před sebou vichr plání požene,

mrtvoly buněk malých stíhaje.

Když bělokorá bříza šepotá,

když o polednách zdlouha dýchá les,

když v sýkotách se klepe osyka,

když v bouři lípa lomí rameny

a větve javorů když skřípají –

Dryady Řekův jakby mluvily.

Dryady, slepy jste – strom nevidí!

Dryady, hluchy jste – strom neslyší!

A přece žije strom a duši má,

života jeho taj je hluboký,

ač smyslů lidských jemu netřeba.

Což netluče nám srdce ve spaní,

když mozek prost a prázden milých snův?

Což nehojí se rána vojínu,

jenž polomrtev kdesi nalezen

v mrákotách leží dní a nocí čas?

Což neporodí žena bez smyslů,

když tluče plod na bránu života?

Což život není víc než myšlení?

Což problém světa jest jen – logika?