Četba nebezpečná.

Studenta spatřil jsem v lázeňském lese,

korunou jehličí nad ním strom pne se;

ve stínu chladivém v ruce měl knížku,

neslyšel štěbetu zelených čížků.

Knížku tou měrou měl na pilném oku,

že mu v sluch nevnikal klepot mých kroků.

Spatřiv mne povstal a laskavě zdravil,

já pak jsem povděčně k jinochu pravil:

„Milerád vidím Vás, mladého pána,

pod stromem s knihou tak pěknou hned z rána.

Smím-li se, příteli rozmilý, tázat,

jakou jste knihu dal skvostně si vázat?“

Nevydal ze rtů svých žádného zvuku,

knihu však ochotně podal mi v ruku.

„Věru, Vy máte zde vázané krásně

slavného českého učence básně.

Prosím vás, příteli, rcete mi, rcete,

chápete všecko to, v knize co čtete?“

,Vyznávám, smysl že málo kde chápám,

zhusta jak slepec jen tu a tam tápám.

Račte mi, pane a příznivče můj,

projevit o knize této soud svůj!‘

„Vašemu přání já milerád hovím,

o knihách podobných stručně vám povím:

Věřte mi, příteli, lepší je vazba

nežli těch bludů v ní tisková sazba!

Málo je užitku ze čtení toho,

škody pak začasté velice mnoho.

Sejem-li v pšenici semeno jílku,

teprve po čase zříme svou mýlku;

milovník četby zlé začasté zkusil,

jílek že pšenici dobrou v něm zdusil.“