CHALOUPKA ČARODĚJNICE

Zrovna jako v pohádce,

kterou bába vyprávěla,

nízká, zcuchaná a ztmělá

v zasmušilém lese spí.

Jakby v stíny zapadlá,

z předu má dvě nohy kůří,

v zadu, kde se prales chmuří,

splývá v jedno se zemí.

Střecha z došků děravá,

stěny plísní opryskané,

vlhkost z nich jak slzy kane,

dvéře z kůry, plné rýh.

Jakby zvedací byl most,

starý žebřík vylámaný

k záhrobci ční z jedné strany

v středu kostí zbělelých.

V plotu jednom na kůlu,

stíny v očích, lebka civí,

vzadu přístěnek se křiví,

kocour sedí na střeše.

Balvany, jež do kola

rozházeny se tu válí,

bizární tvář mají z dáli

měnící se v každý mžik.

Z komínu se valí kouř,

sedá šedý na výmoly,

co tam babka kuchtí, smolí,

nevyzradí hnusný puch.

Jistě hadí jazyky,

myší ouška, spáry supí,

zeměžluč a sviňské chlupy

sváří v nápoj kouzelný.

Ať má srdce obměkčit

tvrdé ze vsi krasavice,

přimíchán do kravské píce,

ať má mléko změnit v krev.

Chodec, který kolem jde,

zápach cítí z dálky ostrý,

suché klestí jako kostry

tlít zří mezi balvany.

O sto kroků zajde dál,

zadrží dech, ustupuje,

pobožně se pokřižuje,

rychlej chvátá po špičkách.

Kocour mňouká na střeše,

v rokli hladový drak kňučí,

baba vaří, vítr fučí,

mračna shání k chatě níž.

Ta zniká v nich pomalu,

okénka jen ve chumáči

jisker žhnou, dvě oči dračí

bludným chodcům výstrahou...