CHALOUPKA.

Taková malá chaloupka

až na samém města kraji,

a žije tam dědeček s babičkou

a ještě rádi se mají.

Dědeček málo slyší už

a nemluvný též je trochu,

však babičce dříví naštípe

a mléko přinese z „lochu“.

A babička malá pobíhá,

a všude její je ruka,

tu na záspi mete, pro kozu žne,

tu v malé kolničce šuká.

Hned pospíchá k studni pro vodu,

hned slípkám nasypat chvátá

a mluví k nim: „Kam lezeš, nemoudrá?“

a „Necháš ji, chocholatá!“

Jak mohla však jenom „zapomít“,

že vnoučci přijdou jak diví!

Jen dědeček žebřík přistaví,

už trhá jim sladké slívy.

A jak jen se „šírá“, již jdou spat

a časně vstávají k ránu –

nu, ano – syn v městě musí žít,

jak sluší se velkému pánu.

Však oni nic nechtí – mají dost

a žijí stále, jak zvyklí,

a nevědí nic, kde klesl kurs

a kde se lodníci spikli.

Ach, babičko milá s dědečkem,

co vám jsou takové zprávy?

Vy skromní a prostí – šťastni jste –

ó, buďte tam dlouho zdrávi!

Být duší, jak vy jste, na světě

jen polovic – myslím si v tíze –

vzpour, stávek by nebylo, rozvodů, vražd,

a žádná by nebyla krise.