Chaloupka.

Cos jako láska v duši mojí plane

když večer zírám k oné chatce nízké –

cit blaha, štěstí lehce vůkol vane

a vše mi při ní blízké tak, ach blízké! – –

Jest malá, prostá, v zeleň půl se tají,

z níž hledí střecha došková a šedá,

snad chatka nejchudší to v celém kraji, –

však přec ji oko mé vždy s touhou hledá!

Když polem bloudím blízko za potokem

zrak můj kol ní jen v blahém těká snění,

rád tiše dumám vázna v chůzi krokem,

slasť plní duši, libé rozechvění...

Dým bělavý tam z olšin stoupá temných,

výš k blankytu se vznáší lehce, hravě,

tam splývá zvolna s tlupou mráčků jemných,

jež rdí se nachem večer při záplavě.

Dál snivý kráčím. Slunko již se chýlí

k hor obrysům, jež zlatou krášlí pruhou,

chat okna žárem planou touto chvíli

a hřbety střech se nachovou stkví stuhou.

A ona chatka chudobná a nízká

se měkce tulí v olšin zeleň tmavou,

nach červánků se v okénkách jí blýská

a zlata září plane mihotavou.

Jak stařenka je shrbená a sivá,

jíž úsměv sladký sídlí v tváři vlídné,

když večer k horám růžovým se dívá

a vzpomíná v své staré hlavě klidné.

Při vzpomínkách tu slzy vřelé kanou,

tu srdce radostí si povyskočí –:

sny mládí táhnou skrání ustaranou,

jich krása živne v lesku jejích očí – –

Cos jako láska v duši mé se chvěje,

když zřím ji večer krásnou tak a milou,

z ní vane blaho, v srdci teplo mně je,

duch výš se vznáší, novou vzrůstá silou.

Výš nebes modrem spěchá v písni vřelé

tam v říši jasnou, svatý Mír kde vládne –

ó cítím v nitru touhy růsti smělé,

mé srdce jimi chvěje se a mládne!...