Chaloupka.

Tichou znal jsem chaloupku,

jak je člověk vídá:

na střeše pár holoubků,

a v ní holá bída.

Pod křídla si holubi

hlavy uschovali, –

dole rubáš ve hrubý

dívku odívali.

Broukali jsou do noty

čápi mudrlanti:

Hle! – když dcera žebroty

za pánem se fantí!

Na matku, že za dítě

zlato jí jest bráno,

broukali jsou na štítě

čápi: „Nevídáno!“

Nezná čáp tam nahoře,

jaké hladu zpěvy;

v podzim letí za moře,

co je zima neví...

Kolem hlavy lampy svit,

dívka sní jak svatá:

„Pánbu tě vzal v lepší byt,

děvečko má zlatá!“

„„Ber si raděj’ ku srdci

dcerušky své hanbu!

Cos dostala za ni –? rci!

Zaplať ti to Pánbu!““

Kolem hlavy lampy zář,

dívčina tu dřímá,

máť jí slzou myje tvář,

otec kletbu hřímá.

Za plášť rozedraný jej

bledé děcko jímá:

„Táto, táto, chleba dej!“

a on kletbu hřímá. –

U okna opírá syn

o dlaň hlavu snivou,

hledí nočních do krajin,

notu bručí divou:

„Páni bratři! vesele!

u nás vždycky neděle,

dokud v kapse dukáty.

Víno, holky pro junáky:

Bratře, to je život ňáký –

hraj, ty dědku hrbatý!

Zahraj dědku veselou;

však nám brzy ustelou

na houpavou postýlku:

Pěkná postel – v prvním patře,

konopná to šňůrka, bratře,

na dřevěném bidýlku...“

Leží dívka, – svit jí hrá

kolem obličeje –

otec kleje, matka štká,

a syn zticha pěje.

Na růženci babičky

není mnoho ke stu,

stíhají se kuličky

v jednotvárném chřestu.

Jak tu chýžku shrbilo

vysoké ji stáří;

však ji také zbavilo

sluchu, oka září.

Chudák stará nevnímá

kletby, ani zpěvu,

ni jak zlatá objímá

záře mrtvou děvu.

Znal jsem tichou chaloupku,

jak je člověk vídá:

na střeše pár holoubků,

a v ní – holá bída.