CHÁN TIMUR.

Stál Timur před Bohem, jenž povolal jej k soudu.

Bůh pravil: – „Timure, tvůj život roven proudu,

jenž se skal řítí se, vše rve a ničí, drtí,

vždy děs spěl za tebou a byls jak anděl smrti,

jak požár, obilí jenž schvátil a v něm dravý

úrodu všecku sžehá, klas i stébla tráví.

Leč nebyls jako ten, kdo tresce hřích, bič boží,

ne mstitel zločinu, jen křivda jako hloží

šla, družkou byla ti, zla nesla setbu všude,

jež rostouc zpíjelo se v krvi lidstva rudé,

v divokém jásání jak smečka příšer noci

v svět silo zhoubu, zmar, mé rouhalo se moci.

V kvetoucí města, vsi tys vrhl ohně plamy,

když role v zlatou žeň již zrála, nad nivami

mrak černý stál jsi ty, vše rozdupal a zmařil.

A já přec určil jsem, plod práce by se zdařil,

já slunce poslal, dešť, by rolník z polní hrudy

měl chléb a odměny tak došel za své trudy.

Leč tys mu vzal i krov, tys znectil jeho ženu,

tys nabod na kopí mu dítě, nářku, stenů

jsi nedbal, v pychu svém jsi nezdolným se cítil,

vzduch plnils kvílením a slzami zem sytil,

tvá vojska kudy šla jak ničící vše láva,

jen skála zbyla, poušť, tam nerost keř ni tráva.

A já přec člověku zem k jeho štěstí stvořil!

Tys Bagdad vyvrátil, ty Damašek jsi zbořil,

lid prostý, učenci i kněží mřeli v hrůzách,

jen Firdusiho rov jsi ušetřil kdys v Thusách,

neb ten, jenž Iranu pěl reky a jich činy,

se ve snu zjevil ti a lál ti za tvé viny.

Tak zkáza s krokem tvým se nesla širým světem,

byls mužům příšerou a strašidlem byls dětem,

a mnils, v těch hrůzách vždy jak fénix že jsi ožil,

a vždy že budeš žít! Však na váhy já vložil

tvůj život, hříchy tvé, a že již konec, shledal

tvé zloby krvavé, dál jíti tobě nedal,

neb v ruce mé ty jsi jen jako hrstka troudu.

Nit žití přeťal jsem – já povolal tě k soudu.

A vážím nyní vše, co hrozného jsi činil,

a zřím, že ďábel sám by z krutosti tě vinil,

nejžhavší pekla žár že nic je tvojí zlobě,

i mrazný Ereb, kde dlí Satan v ledném hrobě.

Tys děsnější než on! I hrozných pekel v klínu

já trestu nenajdu, by dost byl pro tvou vinu,

já, všemohoucí, jsem zde bez rady a síly.

Tmy věčné Kocytu by ven tě vychrlily,

Acheron zhltit tě by zdráhal se a štítil

a hnusem vlny své by v hněvu nazpět řítil – –

Buď trest tvůj – svědomí! to věčně ať tě zžírá

a výčitkami štve – to hříchů tvých jen míra!“

Děl Bůh. Leč Timur v škleb: „Tvůj soud – šíp před výstřelem.

Svědomí?... Svědomí já neměl v žití celém!“