CHANSONIÈRA.

– – a Luisa skončila. Hned potlesk zahřměl sálem

a dupot, výkřiky a stolů, seslí šum,

vše bylo nadšeno, déšť květů pršel valem

na malé jeviště, a lidstva bouřný tlum

se tlačil k pianu, kde pianista šedý

si stíral s čela pot a noty přehraboval,

tam křikem, prosbami a významnými hledy

si přáli, aby hned tu píseň opakoval

a jiní jinou zas, a byl to chaos hlasů

a různých nápěvů, jež mu tam hvízdali,

že zoufale si jen do sporých hrábl vlasů

a zrakem vyhaslým kams hleděl do dáli;

tu z hluku vynikl ton jeden, druhý, třetí

a výkřik souhlasu a potlesk sálem hřměl,

„tu píseň zahrajte!“ z úst všechněch svorně letí:

„Po dálném moři koráb spěl!“

Zvuk zazněl piana. Hned bouř se utišila.

A Luisa vyšla ven, zrak sálem přeletěl,

a píseň truchlivá se zvukem ostrým lila:

„Po dálném moři koráb spěl... “

To byla píseň ta – však hlas to nebyl více,

to byla Luisa zas – však ne ta bývalá,

na čele vrásek pár, zažloutlé trochu líce,

žal, nuda, umdlenosť jí z očí zírala;

ten hlas zdál requiem se býti toho hlasu,

jenž – roků tomu tré – nás všechny dojímal,

a Luisa ruinou, jež ztrativši svou krásu,

svým vzhledem tesklivým už vzbouzí jenom žal.

Já myslil na ten čas, když přede třemi léty

jsem sedal s přítelem v tom sále den co den,

kdy přítel zpěv i zjev ten zatracoval kletý

a přece poslouchal a na ni zíral jen,

kdy jako šílený do dlaní v zoufalosti

tisk’ čelo při jejím každičkém úsměvu,

jímž vždycky vděčila se za potlesky hostí

a jenž jí pohrával kol retů při zpěvu.

I pohled každičký, jenž padl v stranu jinou,

i slovo tu a tam, jež odnes’ jiný host,

do lící vehnaly mu barvu hroznou, sinou

a v hrudi bouřily mu děsnou žárlivosť.

A přece každý den hnán démonickou silou

v ten prostor vstupoval při prvém soumraku

a šťastným hned zas byl, když stisk’ ji ruku bílou,

pár všedních slyšel slov a zřel jí do zraků...

Toť žití divný běh! On, který v mladých letech

vším v světě pohrdal, se všemu vysmíval,

po citech šlapával jak po svanutých květech

a pohár rozkoší jen dobře prázdnit znal,

on, o němž pověsť šla, že skálou srdce jeho,

žeť chladným Mefistem, ledovým Juanem,

jenž užil do dna vše, a nabažil se všeho,

víc nechtěl, po ničem netoužil v žití svém,

v těch pozdních letech už, kdy maně, jako bludné,

se vlákno stříbrné ve vlasech zakmitne,

vzplál žárem největším k té chansonièře svůdné,

jež měla hnědý vlas a oči blankytné!

A měl ji láskou rád tak ideální, vřelou,

jak má ji údělem jen šestnácti jar věk –

a rek ten anekdot s tou minulostí celou

mé vtipy musil nést a bujný úsměšek.

I sám si směšným byl, sám sebou povrhoval,

sám sebe proklínal, i léta bláznivá –

a přece k večeru zas cestu opakoval,

kde Luisa zpívala, ta kletá, vábivá...

V tom ztichlo piano. U konce píseň byla,

zas potlesk sálem hřmí a bouřné volání,

Luisa se usmívá – a řada zoubků bílá

jak perly blýská se – vábně se uklání;

v tom mne tam zahledne a výkřik překvapení

jí ze rtů uklouzne, již tiskla ruku mou,

ke stolu usedla a v zřejmém rozechvění

mne mnohou najednou napadla otázkou:

„Zdráv?“ „„Tak, jak vidíte. A vy? Nu svěží stále a““

„A kde jste čas ten žil?“ „„Jak bludný Odyssev

na moři života jsem vln plul ve přívale

a postav čarovných mne okouzloval zjev –““

„Jak vždycky. Známe to. A vzpomněl jste si časem?“

„„Ó, slečno, myslil jsem na vašich zraků lesk,

co srdcí ozáří tím bledomodrým jasem

a kam jen zapadne, že nechá věčný stesk –““

„Dost – buďme upřímni, což on – zda a kde žije?“

„„Na krásném zátiší, kde tmavomodrý les

kraj celý lemuje, kde Labe proud svůj lije

širokou rovinou, tam v jednom městě kdes

se učil na váš zjev, ó, slečno, zapomnění,

a, myslím, zapomněl, těch bouří přešel sled.

Jest dosud svoboden a už se neožení,

víc a víc šediví a v honorace květ

si večer zasedá při pěnícím se pivě

a s nimi rozmlouvá o vraždách v žurnálu,

o koních, obilí, o zakoupené nivě,

a život plyne mu den za dnem pomalu.

Též rád si vychází, když nebe pode mraky,

do lesa, zelením kde tůně prohlídá,

tam žab si nachytá a na ty chytá raky,

jež potom vařené s rozkoší pojídá – –““

„Dost.“ (V smutných myšlénkách skráň rukou podepřela)

„Tož klidu došel již jest na vždy vyhojen,

to věru těší mne. Jsem též změněna celá,

toť, hleďte, ruce ty a v líc mou hleďte jen –“

a ruku vyhublou před oči moje vztáhla

a suchou, zažloutlou blíž naklonila líc

a smutně smála se, a zvážněla pak znáhla.

„Jsem bídna, viďte že – však klesám víc a víc.

Mne tenkrát těšilo ta srdce mužů lákat

a vmetat jim tam bouř a žár a nepokoj,

a když jsem zřela je jak děcka prosit, plakat,

na líci viděla ten hrozný v srdci boj –

to bylo žitím mým, mou hrdostí a blahem.

To byl zde tenkrát on... Však přišla pokuta,

z nich jeden později se mojí cti stal vrahem,

a šťastná hvězda má jest na vždy zasuta.

Mám děcko, žije kdes u milosrdných lidí,

kde otec, nevím už – ó, cítím bídu svou,

jsem odsouzena už, zrak budoucnosť mou vidí

a není záchrany, hloub klesám bařinou,

tam bídně zahynu, jak za ranního šera

tam hasne bludička, když ztratí tajnou moc.

A může chtíti víc ta bídná chansonièra – –“

V tom zvonek volal ji. „Nuž s bohem, dobrou noc.“

A úsměv jeviště už zas plál v jejím zraku:

„Toť vyřiďte mu jen, by jedl hodně raků,

prý po nich tloustne se –“ pak šeptem doložila:

„že štěstí přeje mu, a za blažených chvil

by vzpomněl na všechno, čím jsem se provinila,

rcete, jak bídnou jsem – a pak, by odpustil...“

Juž Luisa zpívala. Já ubíral se domů,

van chladný ovál mne. Noc byla hvězdnatá,

a ševel podzimní táh’ korunami stromů,

mha modrá chvěla se, lamp světlem proťata.

Pár tonů ze sálu v mé ucho zaletělo,

já poznal Luisin hlas, a zněl tak smutně mi

ten refrain, který tam s ní množství hlasů pělo:

„Ó, jsme to, jsme to zas – ne, to už nejsme my...“