CHARLIE G. MASARYKOVÁ.

Kdos Velký, Tajemný jí v srdce touhu nasil

a z vlasti Svobody ji přes oceán ved

až k břehům neznámým, kde neklid rost a kvasil,

až k země pomezím, jež Evropy je střed.

A syna země té, jejž zvolil pro své cíle,

jal pevnou za ruku a k ní jej vedl blíž

a dal, že řekli si, když jejich přišla chvíle,

že spolu ponesou i horko dne i tíž.

I šla s ním v jeho zem, jež zemí lva kdys byla,

však také zemí snů a zemí kalicha –

ji zřela krvácet, jak uniká lví síla

a víno v kalichu jak na dno vysychá.

V čas její minulý se ponořila v snění,

kdy hlas tu zazníval: Jen pravdu miluj, věř –

teď muže jejího zní stejné povelení...

I vrostla v tuto zem a byla její dceř.

Šla věrně s mužem svým, kam Neznámý jej vodil,

vše břímě nesla s ním, jež na bedra mu klad –

a tiše přijala i mučednický podíl,

když osud přinesl jí trny, bol a chlad.

A tiše snášela i bolest rozloučení

s tím srdcem hrdinným, s nímž v jedno splynula,

i úzkost smrtelnou, že zloba každodenní

to srdce číhá sklát v tůň bezdnou minula.

A tiše trpěla, když dítě za dítětem

jí, matce, nepřítel bral v zpupnosti a hrd,

co velký její muž kdes bloudil dálným světem,

a tiše nesla bol, když pro dítě šla smrt...

Však bouřným bušením, ač samo krvácelo,

se srdce hnulo jí, když stará její vlast

svou nesla Svobodu, kde střelbou děl vše hřmělo

a dávný otrokář chtěl nová pouta klást...

A její statný muž tu Svobodu v svou zemi

tak přived mladistvou, jak kdysi ji, svou choť –

a národ jásotem se ozval, dlouho němý,

jej Otcem provolal a děl: Veď naši loď!...

Tu stojí na přídě – a vedle hlava její,

již bolest zbělila, když los byl přetemný – –

výš se lvem prapor vlá, jak větrové kol vějí...

Stůj dále při obou ten Velký, Tajemný!...