Chata.

„Čím bohatá je chata,“ Polák praví

a dá to rád. – Co dřív mám hostu snésti?

A čtenář host je. Nu, dej pán Bůh štěstí

a hospodáři klidu, když ne slávy.

Dnes jeden host a snad jich budou davy,

jak beránků, jež krásný počas věstí,

já čekám klidně, v mozolité pěsti

pluh nové brázdy vést se neunaví.

V sled přece zbude něco, trochu zrní

na myšlenek mých vrchovatém mlatu;

však bude dobré, sněť je neposkvrní.

Hrst květů též se najde pro milence,

až přijdou oplakat sem lásky ztrátu,

a chlad, chlad věčný pro znavené žence.