Chata v zimě.

Dřevěná chata – obydlíčko chudé,

se v zimě všecka sněhem zahalí,

by ji teď vichry od hor neznaly –

zvědí-li o ní, co z ní bědné zbude?!

Divokou píseň v horách vítr hude,

burácí, skučí, stromy povalí,

v důl spousty sněhu metá se skály,

a hrozí, sám teď, že zde pánem bude...

Ubohá chata krčí se a chvěje,

a hloub se choulí sněžné do závěje –

z očí jí zírá úzkostlivý žal – –

Zaplálo jaro – spadá zakuklení, –

a vítr stana šepce v podivení:

„Máš štěstí, že jsem dřív tě nepoznal!“