CHATRČ CIVÍ K MODRÉ OBLOZE.

Chatrč civí k modré obloze.

Jabloň před prahem se nahrbuje.

Smutně rozpadá se, uboze,

sta let přes ní vítr běsní, duje.

Někdy za pohody, za ticha

cítíš, jak tu roky puchří suše.

Praděd pívával tu z kalicha,

lámal chléb a uzdravoval duše.

Někdy jak by kouty ožily

hovorem všech starodávných věcí,

jak by přísnou písní prosily

dvojhlasy, slyš hlaholit je, téci.

Na zahrádce hýří jako dřív

slunečnice zlatového oka.

Chudoba tu, pokořených div,

sídlí odraná a modrooká.

Ale tři sta roků nevěra

roste denně k utiskovateli.

Mlčí chvilky za dne, z večera,

jak by pohrdáním kameněly,

kameněly, k času zrajíce

až by v balvan vzrostly, schopný k boji,

jenž jak palcát zdrtí, sudlice

utiskovatele tíží svojí.