Chceš silným sebe zvát?

Proud stříkal pod vesly, tvé zraky pýchou plály,

a žhavým přeludem tě v slunné modro vábil

kraj síly vzkypělé... Stůj! Neslyšíš, tam v dáli

jak peřej smrti řve?... Proč chvíš se úzkostí?

Sláb příliš, zbabělče, bys v prázdno přímo hlédl,

pro oči bojácné nad marnem příštích roků

tkáň barev sálavých jsi v pestrý povrch spředl

a zdáním síly strach svůj podle maskuješ.

Chceš silným sebe zvát? To kvítí vyrvi plané

v snů prsti zbujelé a touhou zadýchané,

jímž pestří illuse břeh pustý budoucna!

V tom žití bezcenném čin jeden zbývá cenný:

Tam v tmy, kde peřej hřmí, loď vžeň vln přes hřebeny,

a zdrť ji o skály a mři, vším pohrdnuv!