CHCI TĚ MÍTI...

POBOŽNÁ, turecká vesničko v údolí,

s hlubokou cisternou na svahu u polí,

s fíkovým hájem na jižním rozcestí, –

řeka, jež protéká tebou, je modrá jak len,

jak dívčí sen

a touha po štěstí,

ale slunce, které se za obzor boří

a hoří a hoří

za štíhlým tělíčkem minaretu,

je rudé jak dívčí myšlenka vřelá

na lásku samu a na radost těla,

jak mužská bolest z lásky k celému světu.

Dívko, spoutaná v harému mocného pána,

já vím, toužíš, tápeš, slepá, za ozvěnou

smutného srdce – býti milována! –

– viděl jsem tvoji tvář nezahalenou,

když jsi čerpala vodu na břehu Plivy

cínovou konvicí, která má takový tvar: chci tě mít’!

– pověz mi pohledem znovu,

že tě už srdce pálí od okovů,

že večer, až zmlkne muezin tklivý,

okovy zlomíš, že deptaný cit

a vůle k letu je žhavá jak polední země,

že přijdeš do vinic ke mně!

Moje vůle je horká, večer zpívá.

Noc voní vroucností oliv.

Čeho bych se bála? Moje krev je divá

a zvonek cikád mne povede za tebou nocí

do neznámých hor. Dost už mám masky,

za kterou nemohu žíti, všechen svůj podiv

vrátím dnes přírodě a díl svůj urvu jí mocí.

Bylo tak ticho, když jsem prchala z kuči,

svým Es hedian Mohamed

oněměl minaret.

Teprv teď v spáncích mi hučí,

ale v horách se nebojím ani kamení, ani lásky,

moje krása, odkryta, neztrácí půvabu tajemství.

Naše cesta ubíhá neubíhajíc, –

vše, co v životě rozumem nevíme,

o čem je němý i Alahův chrám,

naše propletlá těla ví, hvězdy se stkví,

jsem zase spoutána.

Černé lože voní, země zraje a puká,

o nic se nestarajíc,

do rána, do - rá-na!,

voda šumí, bezradná svoboda to jsou muka,

ale my tady živi ležíme,

jak příroda kázala nám...