Chci vědět!

To byla velká, svatá chvíle,

když člověk poprv řek’: Chci vědět!

Tím poznal velké svoje cíle,

tím začal z prachu k slunci hledět.

Tím vztáhnula se Evy ruka

po zakázaném v ráji plodu,

za líný poklid vzala muka,

spěch pouští, živlů nepohodu.

Tím zbystřil se zrak Chaldejčíka,

když v noci stíhal hvězdnou dráhu;

za Saiský obraz tím zrak vniká

a loká pravdy sladkou vláhu.

Tím v žluté plísni pergamenů

mnich zahrabán byl člověk zase,

strh’ kutnu, skočil do plamenů,

zkad fenix vzletěl v hvězdném jase.

Chci vědět! Platona sny lítlo

i v zářné dumy Spinozovi.

Chci vědět! Franklinem blesk chytlo

a spjalo Kantem vesmír slovy.

Chci vědět rozrazilo kruhy

a ustřihlo cop dvorné mdloby,

sedláku sňalo žernov tuhý,

v kolébky proměnilo hroby.

Chci vědět! Sblížilo vše světy,

je spjalo lodí, lány, mosty,

na hory sáhlo pro vše květy,

do hlubin sáhlo pro vše skvosty.

Saň nemoc povalilo pěstí,

v chřtán Smrti pochodeň svou vrhlo,

by pravdu, jež má masku štěstí,

přec jednou lidstvu na klín strhlo.

Nechť zpátky v prach byl stokrát hozen,

by nemoh’ člověk v slunce hledět,

vždy vstane zase znovuzrozen,

jak řekne k sobě: Já chci vědět!