CHCI ZEMŘÍT V BOUŘI.

Jde život, jde, a člověk netuší,

jak ve všední jej svoje pouta svírá –

a náhle cítí smutek na duši

a na svou cestu zdiven zpátky zírá.

Kde je ten čas, kdy – plný smělých dum –

šel do světa a vítězstvím byl jistý,

kdy vzdory hlásal zemi, nebesům

a bytí své chtěl zapsat v dějin listy?

A cestou na duši mu lehl prach

a umdlení mu ochromilo touhy,

už pozbyl síly i v svých myšlenkách,

jen upomínek zůstal herbář pouhý.

Co naděj dnes? To pouze vratký pýr –

a jednotvárná cesta k cíli kyne...

Ó nechci resignaci, klid a mír –

chci umřít v bouři, jak strom bleskem hyne!

Chci stát jak on, ve vichru nejtužším,

jenž list mu rve a z kořenů jej páčí,

dnů zašlých stesk v něm navždy ohluším

i slední vzlyk, smrt svede-li mne k pláči.

Ten vzdorný zápas marným bude, vím,

blesk rázem skončí komedii moji –

však volným být chci v dechu posledním,

chci umřít v bouři, umříti chci v boji!