Chci žít!

Prší. – Šedý smutek s nebes řine,

smutek uprostřed vzkvetlého máje.

Zvolna den se ku večeru šine,

duše má si s nudou klidně hraje.

Prší. Chlad se v květ i do hnizd vtírá,

bolest radosti se rozložila v klíně.

Duše má neznámou touhou zmírá,

myšlénka, – ach stone v číši, v víně.

Chci žít! Bojím se zbahnělé nudy!

Lásku chci a radost, výkřik divý!

Ženo! V moci Tvé je zahnat trudy,

v slávu žití proměnit den snivý.

Naplň samotu mou vůní těla,

šelestěním šatů, teplem mládí,

ruku viň kol zchmuřeného čela,

Sirénou buď, jež třeba k smrti svádí.

Ale život dřív, v němž radost vysoko by zněla.

Ruka Tvá nechť čelo tygří hladí.