CHELČICKÝ.

Na hrázi rybničné o zářijovém dni,

když slunce přešlo již svůj vrchol polední,

dva muži sešli se a sedli k hovoru.

Rovina kolkolem. Na západ v obzoru

Vodňany tyčí se. Podzimní vítr vál

a čeřil rákosí a vody krumploval. –

Já knězem Lukášem tě žádal, Petře,

bys přišel sem a pověděl dle pravdy,

co slyšíš o nás, potom sám co držíš

o tělu Kristově? Hle, vstali mnozí

a učí tak a jiní jinak zase.

Já slyším, ani jedni dí, že dobře,

a druzí zas, že zle držíte, tvrdí.

Sám mním, že tělo Krista ve svátosti

se nerodí a netvoří; svou mocí

a slovy svými, jež jsou na rtech kněze,

Bůh působí, že v této chvíli v chlebu

i tělo Kristovo i způsob chleba

ve stejné míře svorně spolubývá.

A právě tak já držím podle Písem

a snažil jsem se odlišit vždy všecko,

co křivý rozum lidský přidal k tomu.

Však myslím, o to nejde, co mám držet,

leč kterak žíti. Nestačí jen slovy

vyznávat Krista, ale jíti za ním

po cestě skutků. Jinak sloužíš šelmě

a Antikristu. Říše Kristova je

říš svobody, kde člověk přirozeně

se k dobru nese; potřebí v ní není

ni králů, ani pánů, neb moc světská

jest zlo, jež má svůj kořen v hříších lidských,

a roste, aby hříšným metlou byla.

A křesťany-li budem podle skutků,

pak není třeba králů ani pánů. –

V té chvíli u Vodňan se veliký křik zdvih,

z děl rány zahřměly a v tonech trhaných

zpěv mocný zavál sem, to píseň Táboru

se lila divoce po země prostoru.

A do ní na novo děl rachot zaduněl,

kouř bílý nad městem se zdvihl, k nebi chvěl,

a vítr, jenž ten hluk nes širou plání sem,

hrál sobě rákosím i vodním zrcadlem. –

Slyš, chvíle šturmu! Bratr Žižka bije

k zdem proradného města, jež se dalo

zmást hlasem rufiána Rožumberka.

Teď pomstou boží stihne Žižka všechny,

kdož příkoří a zlobu prováděli

v kalichu bratřím. Hospodine Bože,

stůj při těch, kdož jdou za příkazem tvojím!

Jak můžeš dít o pomstě Boží, kněže!?

Zda odvolal Bůh kdy svá přikázání,

jež na Sinaji do kamene napsal?

Což neplatí už jeho: Nezabiješ?

A nepokradeš? Neučiníš bratru

násilí více? – A když neodvolal

Bůh příkazů těch, neklamete, kněží,

a neklamou-li mistři lidu toho,

když mlčí k věcem těm, je omlouvají?

Hleď, mistr Jakoubek mě kacéřoval,

když v Praze kdys já nadhodil jsem jemu,

zda z Písma důvod měl by k těmto věcem,

k násilí, boji, vraždám, loupežením –

on nezapřel a vyznal: nic tam není,

však staří svatí církve takto praví

a církev sama takým žitím žila. –

I já tak chtěl ti nadhoditi právě!

Odkud že pijete to, muži tiší,

posvátných postav takovouto vědu?

Hle: „staří svatí církve“, „církev sama“ –

či může, smí-li církev a ti svatí

rušiti Krista? Piješ z kalužiny,

již porodil déšť kdesi na silnici,

když vedle v řece zdravá voda běží?

Hle, vy se osupíte na každého,

kdo v pátek trochu masa z vepře pojí –

krev lidská prolitá před tváří vaší

však svědomí vám nijak neobtíží.

Či odjal někdo svědomí vám vůbec?

Ty tedy veskrz církev zavrhuješ?

Mluv o křesťanství! Bylo čisté pravé

až k časům Konstantina Velikého.

Když Papež Sylvestr jej vpustil v víru

bez změny života a hříchů plna

a se vším panstvím, právy pohanskými,

tu křesťanství se vesměs zpohanštilo.

A jakož papež císaři dal Krista,

tak papeži dal pohanství své císař.

A od té doby obě moci svorně

se dělí v světa vládě. Jedna druhou

bratrsky drží, obě obracejí

k sobeckým účelům svým všecko v světě.

Papeži, mistři, doktoři a kněží,

císařští satrapové, udělali

světského pána chranitelem církve.

Tak ostrost meče nyní Bohu slouží,

kraj ohněm lehá jenom v službě boží,

krev prolévá se jen k libosti nebes. –

A nečteš u Mojžíše, u Josuy,

že činí Hospodin lid vyvolený

nástrojem vrchovaté pomsty svojí?

Tak bylo dřív, než Kristova krev svatá

zem vykoupila. Není místa na ní,

jež nebylo by navždy posvěceno,

a není hříchu, jenž by nebyl omyt

jak do minula, tak i do budoucna.

Od Golgathy věk započal se nový,

věk míru, lásky, podle vůle Boží.

Jsou přikázání dána: Bůh víc nechce,

než aby dle nich lidstvo žilo nyní.

Pryč s meči soudy, klatbami a vraždou,

pryč s mocí, ať je duchovní či světská!

Synové Boha jsme a bratří v Kristu!

A Němec-cizozemec? Bratr tvůj jest.

A Zikmund římský? Vašeho zla zlem jest. –

Zpěv boje z dálky zněl a děla hřímala.

Obloha nad hlavou se čistě modrala

a pod ní ztrácel se i hluk i bílý dým.

A vítr vodou hrál a šuměl rákosím. –

Hle, vraždí Tábor, vraždí Řím i Praha.

Žil Kristus? Vykoupil nás? Kněží jeho

i zde i tam svátosti rozdávají

a tělo páně kladou do úst hříšných,

a přečasto svou znesvěcenou rukou...

Vás, kněze táborské, já rád měl více,

než kněze jiné, protož žel mi také

vás víc, než jiných. Dvakrát žel mi nad to

těch lidí pošetilých, kdož jdou s vámi,

neb oni drží jinak, vy též jinak –

a všichni křivě. Z daleka a temně

a v podobenstvích promlouváte k lidu,

lid život svůj pak upravuje maně

po rozumu svém. Neboť lid ten vidí,

že kněží též své žití upravují

po chuti svojí, cechujíce v noci

při pivě, víně, vrhcábech a tanci,

a v smilnění a freji. Shovívání

má lid ten k hříchům svým i hříchům kněžským.

A dí-li kněz mu někdy při kázání:

Hleď k tomu, co my velíme, a nehleď,

co činíme (blud činí pak i učí),

tu lid si myslí: Slyším, co mi pravíš,

a dle své chuti, jak ty, žíti budu –

V tom vítr, který táh nad jejich hlavami

a hýbal rákosím a šplouchal vlnami,

nes výkřik vítězný od městských zdí a bran

a potom ztichlo vše: hlas lidí, hukot ran –,

jen vítr podzimní po šíré pláni vál

a čeřil rákosí a vody krumploval. –

Jsi přepiat, Petře. V jiném světě žiješ,

než tento náš je. Však my také nejsme

s našeho světa řádem spokojeni

a převrátit a obnovit jej chceme.

Když potopou Bůh trestal svět – též vraždil,

když Sodomu chtěl zničit – nelitoval.

Meč boží pomsty nesem českou zemí

a dopadat mu dáme na vsi, hrady

i hříšná města – vinníky jen trescem,

šetříme dobrých. Boříme, by místa

tu bylo pro svět lepší, lepší lidi.

List napíši, ti, Petře, o těch věcech,

neb k rozhovoru více času není.

Ten pokřik slyšels? Vodňany jsou vzaty

a chvíle pomsty Páně přikvačila.

Jest kněží několik tam, kteří dříve

kdys pod obojí svátost rozdávali,

leč zpětili se, když pán z Rožumberka,

přilehnuv k městu, dobyl ho a zvrhl.

Do vápenice uvrženi budou

a spáleni... Duch Páně budiž s tebou!

Jak spěchá rychle k mordýřskému soudu!...

Vsi, hrady, hříšná města chcete bořit,

by místa bylo pro ty lepší lidi...

Zvrácenost taká! Každý musí v sobě

sám zničit člověka, jímž dříve býval,

sám sebe lepšího dát potom světu...

Jdi, blázne z bláznů!... A přec svatou krví

kdys na Golgathě též on vykoupen byl

i jeho bláznovství i všech těch druhých.

A není propasti i sebe hrubší

v té lidské duši, kam by proud ten svatý

byl nepronikl... Bože na nebesích,

tvé velké tajemství je nevýzpytno! –

Je ticho na nebi a ticho na pláni.

Rezavou travinou se vítr prohání

a padá v rákosí a do vod zčeřených.

Jest jasna nebes báň, a kraj je smuten, tich.