CHELČICKÝ PO BITVĚ U LIPAN.

Od meče zhynuli, že mečem vládli.

Jak omámené stádo vylákali

je lestně z vozů, odřízli je od nich

a vraždili, co jiní v hradbu vnikli

a vraždili, až země krví zvlhla.

A v posled vyloudili zbytky jejich

do stodol prázdných, zavřeli a vztekle

krov zapálili... Mní, že takto dali

mír páně všechněm lidem dobré vůle...

Kdys plamen v Kostnici, teď na Lipanech

a řeka lidské krve plyne hlučně

od onoho sem k tomu... To je všecko.

A kněz má zase duše, císař těla

a ničeho pak není, co by zbylo

pro krále nebeského. Zdraná zase

je Petrova síť císařem a knězem,

velkými velrybami pohanskými,

a drát ji budou pokolení s erby,

hrazená města, potomstvo to Kaina,

kolejští mistři, mnišstvo mnohotvárné

a kde kdo více. Svatým jménem Krista

pozdvihli meče, pochodně a cepy,

zem spustošili přede tváří nebes

a lidé zvlčili se... To je součet

let bouřných, divých, zlostných, nerozumných.

A přec mi líto jich, těch žalně zbitých,

vždyť nejbližší mně byli ze všech lidí

a bloudili jen v dobré víře svojí...

Hle, Pravda páně vešla v českou zemi,

jak nikde jinde, pohanstvím svět živ byl

a všude žije; po stech a stech letech

dal sestoupit jí Kristus na svět znovu.

K nám přijít ráčil, nás chtěl vyznamenat,

Jan Křtitel druhý, mistr Hus, mu činil

přímými cesty jeho – ale běda!

Byl v duších nepořádek, zlo a temno,

nic poklizeno... Satan nutkal nad to

k prolití krve – prolili ji rádi

a tolik prolili, že Pravdě páně

nezbylo místa, kam by vložit mohla

svou čistou nohu. Ze země nám ušla

a Bůh jen ví, kde odpočine nyní.

Tma všude... a v mé duši mdlo a smutno...