CHERUB.

Nebyl na vlnách to pablesk luny snící,

na poušti to cherub stanul s večernicí.

O boží on lásce boží hledá divy –

hle, tam nad oblaka sup teď vzlétl sivý.

– Král jsem nebes! volá, – na končinách světa

hvězdy předstihne má peruť rychloletá!

A než zavlál křídlem, Beduina střela

ptáku velikánu prsa zkrvavěla.

A než měsíc bledý skryl se za oblaky,

naposled zřel k nebi hasnoucími zraky.

Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá:

– Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha!

A když zvedl zraky – v rudé ranní zoři

královského tygra zlatá hříva hoří.

– Král jsem pouště! volá, – co zde život dýše,

vlastní krví v písku sled mé slávy píše!

A než zrakem blýskl – kopí Beduina

zatíná se v hrdé srdce pouště syna.

V žhoucím žáru slunce trup se tygra bělí –

Beduin zas v dálku letí bleskem střely.

Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá:

– Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha!

A když zvedl zraky – hle, tu vír se točí –

k Beduinu divých zablýsklo dvé očí:

– Samum jsem! tak volá, – Samum, vládce světa!

Nebesa i země kořisť má i meta!

A jak zavál dechem – nebe zruměnilo,

oblaka i země písku moře bylo.

A když vlny moře ztišily se rudé,

sup – a tygr – stín kde Beduina bude?

Smutně cherub sklonil hlavu, teskně vzdychá:

– Nezná boží lásky nikdy tvrdá pýcha!

A když zvedl zraky – obraz, hle, tu nový!

Rozbil chudý poutník stan si pod palmoví.

U veřejí jeho mladá, chorá žena –

i ten smědý nomád o útěchu sténá.

Na koberci sešlém v jitřní záři klečí:

– Allah, Akbàr Allah! Nad Boha kdo větší?

Vedl jsi nás, Pane, mořem hor i písku,

naše noha stop se dotkla obelisků.

Nestihl nás dravec ani moru střela,

a hle, v dáli šeré Mekka již se bělá!

Dojíti dej šťastně pouti požehnané –

Allah, Akbàr Allah! Veliký jsi, Pane!

A než zlaté slunce v poušť se nachýlilo,

ne již dvou – tří šťastných lidí v stanu bylo.

A tam nad kolébkou cherub křídla sklání:

– Boží lásku zřel jsem v bídě, v pohrdání!

Slzou zrodila se z pokory a bolu,

před trůn boží spěla blesků při plápolu!