CHLAD.

Cos šerého přelétlo nebes klínem,

den červnový odkládá světlý šat,

mrak velký vyvstal na západě siném

a druhý od východu dal se v chvat,

a blížily se k sobě tmavým stínem,

jak veřeje zapadajících vrat –

tu seznal paprsek, jenž stromy zlatil,

že jest již čas, aby se k slunci vrátil.

Však ještě dotek’ skosené se trávy

a jasnou nohou po záhonech šel,

v houšť pestrých macešek, labužník pravý,

jen mimochodem třpytnou rukou vjel,

k pahýlu ořechu, jenž list má zdravý:

„aj, brachu, jak se držíš!“ vlídně děl;

snad byl by ještě zůstal, mraky ale

naň kývaly, a proto spěchal dále.

Žár slunce zhas’, šeď na nebi se slila,

a prudce zavál pronikavý chlad,

že větev hlohu pozdním květem bílá,

jež pyšnila se krásou plných vnad,

se nenadálé zimě podivila,

ba myslila, že zmýlila se snad,

když opatrně v době téměř jisté

se zahalila v květů roucho čisté.

Pták maličký na nízkou zídku sedl,

drobounkým očkem k stromům pohleděl,

kde ptačí sbor si švitořivě vedl;

snad také zimou třásl se a chvěl,

však za nedlouho tenké hrdlo zvedl

a hláskem veselým svou píseň pěl,

ton za tonem plnými rázy metal

a ještě křídlem sobě zatřepetal.

Hloh zachvěl se a smutně hlavu sklonil,

a bílé lístky na zem padaly,

květ za květem se divným spěchem honil,

a všecky v hromádku se skládaly –

tu pták vlét’ do hlohu, hlas jen mu zvonil,

mně zdálo se, že zle se hádali;

co řekli si, jest vědět těžko sice,

však bílé květy nepadaly více.

Což ví to hloh, že keř, jenž pučel záhy,

i keř, který se v pozdní rozvil květ,

na stejně nebezpečné dal se dráhy?

Květ vyzývavým jest jak všechen vzlet,

v bouř může změnit se i větřík vlahý,

by rozerval a násilím jej smet’ –

a za sluncem, když v šeré mraky zajde,

chlad přikvačí, jenž všecky květy najde.

Tkaň květu něžná zimě těžce zvyká,

pták ale výskne si: „staň se co staň!“

a pevným zůstane a nenaříká;

byť hrdlo sevřela mu drsná dlaň.

přec tiká dále, švitoří a vzlyká –

chlad, nechlad, málo ohlíží se naň,

a když se déšť na hbitá křídla snese,

pták vodu kalnou lehce s křídel střese.

Zda štěstím nevýslovně velkým není,

že v srdci lidském nepučí jen květ,

jenž rozvíjí se vlahým dechem snění

a důvěřivě hledí v širý svět –

že v květech také zvučí švitoření,

jak ptáček drobný do květů by vlét’

a v nich se ukrýval, až v pravé chvíli

se vznese k nebi letem plným síly?

Chlad nevšímavý padne v květy vzplálé,

– však platil vždycky za výborný lék –

a květy sotva snesou jej, pták ale

si v keři vlastním najde útulek,

kde vzdorně čelí zimě nenadálé,

a byť i zpíval málo komu vděk,

snad sobě jen, svou píseň přece pěje,

chlad klidně strpí, dešti se jen směje.