Chladné dni.

V pět ráno vstávám. Nebe téměř padá

na střechy šeď, jež mokrá blýská se –

svit popelavý mřížemi se vkrádá,

a venku s větrem déšť je v stálém zápase.

Jen k polednímu lesků pár se vkládá

v ten vlhký vzduch a ticho bezhlasé

oživí křikem divá vrabčí sváda;

obloha hloubí se jak v kalném topase...

Pak tmí se zas, a dům je mrtvě tich,

plyn zaplane, a hlavu ve dlaních

vzpomínám večerů, kdy tiskl jsem tě k hrudi –

A kdybych ničemu i nevěřil,

ten přížeh lásky žárným aspoň byl,

a tady stěny ty mne mrazí tak a studí...