Chladné vrcholy.

Tři hodiny již stoupali jsme výše.

Svit slunce smál se dole v údolích,

však s hora fičel ostrý vzduch tak tiše,

a přece mrazně z hor, kde ležel sníh.

Leč, když jsme došli vrcholu, ač noha

div neklesala těžkou únavou,

tíž s duše spadla rázem, starost mnohá,

cos křídly ševelilo nad hlavou.

Klid vstoupil v srdce, shon zbyl v hloubi dole,

vše zapomněno v této chvilce v ráz,

a jen to nebe, jen hor sněžná pole

k nám hovořily, v duši lily jas:

Tu chápal jsem, na výších kontemplace

když přemoženy všechny protivy,

kde s námi pouze duch je naší práce,

ký hlubý vane klid – však mrazivý!