CHLAPCI.

Vnuk rychtářův se zadumal,

kams do daleka hledě s meze.

V tom, kde se, hoši, kde se vzal,

ajta, Mikulka Nácků leze

tam po protějším svahu strže.

Bič opravdovský v ruce drže

a v druhé dlouhou oprať z lýčí,

stál v kacabajce děravé,

a bělavé a zvědavé

ven z kalhot se mu dralo mlíčí.

A za ohlávku na oprati

dvě kozy táhly: jedna hot

a druhá čihy, o závod

však obě. Žalno povídati.

A Mikeš v oprať zapleten

tu stojí, nemůže se hnout.

Ťfu, čerti! Těžko rozhodnout,

kdo v onen jasný, letní den

na pastvu vedl: Mikeš kozy,

či kozy Mikše? Vědí bozi.

Však rychtářský, jen zmerčil jej,

pln vítězného pohrdání

zahoudl na něj z nenadání;

vždyť bylo krásně tak, ohej!,

vždyť deset let mu minulo,

vždyť výše stál! Ach, mnohou pračku

ti měli spolu... „Mikulo,

kolik pak je ti let, ty špačku?,“

naň volá v pýše se své výše,

by zahanbil, by zdrtil jej.

A Mikulka, ne, dřevo spíše,

ach, propad’ by se nejraděj’,

však zamotán je do oprati,

a kozy táhnou, jedna hot

a druhá čihy, o závod

však obě. Žalno povídati.

I stojí Mikeš, hluch a něm,

jen do země se dívá stranou.

Však dosud život hárá v něm:

dva praménky mu z nosu kanou,

dva praménky, dvě slzy družné,

zavlhlé, bělostné i pružné,

jimž volně téci, splývat níž

on občas těžkým vzdechem brání,

a nazpět, nazpět v rodnou skrýš

jež marně loudí, marně vhání,

až posléz krátkou žití pout

jim náhlým ruky vzmachem zhatí:

Tam na rukávu spočinout

je raděj nechme, lidé zlatí!

Stál, čekal trapič, zda-li přec

ozve se oběť. Její mukou

se kochal, pás’. Pak mávl rukou

a upaloval přes kopec.

A Mikeš, Mikeš, hluch a něm,

jen do země se stranou dívá.

Však sotva sok je za kopcem,

odvážně, vzdorně v sled mu zpívá:

Ať si si je, co chce,

třeba vosum.

Já pudu na střešně

ke Šmrkosum.

Ať si si je třeba

vosumdesát.

Budem’ je s jejího

Vinckem česat.

Ať si si je, co chce,

třeba dvě stě.

Naše maminka je

dneska v městě.

Ať si si je třeba

jako želez.

Je tam na jarmaku,

dostane za Straku

pytel peněz.

Koupí mně tam boty

s holínkama.

Pěkný, nový, žlutý,

pořádně vokutý

podkůvkama.

Pudu v botách na pouť

do Petrovic.

Ty nepudeš s náma,

nedaj’ ti pajmáma

rychtářovic.

Já pudu do Petróóvic.

Koza, na chleba, na!