CHLAPEC A DELFÍN

Sotva slunce vyjelo si,

už na sebe čekali,

jako šipka z luku bohů

chlapec letěl se skály –

a tam dole velká ryba

na hřbet hned ho nabrala,

jako tuleň hroužila se,

jako kočka hopsala...

Slunce na svém voze žhavém

vyjelo až na nebe,

ti dva ještě spolu byli,

v písku spali u sebe...

Ostrý žár se zvolna šinul

po pobřeží dalekém –

jaká láska hrála si to

se zvířetem, s člověkem?

Za ostrovů řadu tmavou

slunce už se nížilo,

ti dva spolu loučili se,

konce tomu nebylo...

Jako ryba ještě v spánku

hoch se vrtěl v posteli,

ryba zatím v hloubce moře

snila o svém příteli.

Znáš tu starou pověst krásnou

o chlapci a delfínu?

I to hravé zápolení

mělo hrůznou hodinu:

na hřbet ryby hoch se vrhá,

ploutve hrot ho proniká...

Na břeh letí oba – hynou...

Jaká hra a tragika –!

Slunce na svém voze žhavém

sjíždí nebes po báni...

Co to dneska vzácným zvukem

ve tvém srdci vyzvání?

Na pár divný, osud jeho

zapomenout nemohu:

kdo převezme u mne jednou

delfínovu úlohu?