Chlapec z hory.

Nechoď, chlapče, v hory

pánům na úkory,

šetři za kloboučkem

pérečko s fábory.

Nekal si šiřici,

z kmentu košilici

ni po stranách obou

růžice na líci.

Ti tam z komitátu

chytnou tě v záchvatu

a dají hlavěnku

urubnouti katu.

„Aj, co věru katu! –

mám já ještě patu;

pírtěmi a braly

pěšinky jim zmatu.“

Však mají náboje:

ty u prostřed chvoje,

prostřelí ti, hochu,

srdélenko tvoje.

„Ó ne, v době příští

hlavu jim roztříští

ukutá valaška

na mém topořišti!“

Ó nechoď mi z chatky,

jsi v hlavěnce vrátký,

sice tě přinesou

neživého zpátky!

„Jaj, co neživého?! –

už je konec všeho –

a já zrubám ještě

pána viděckého.

Zbil on mi tatíčka

do starého líčka,

že se umořila

sivúčká hlavička.

A tož já ho zbiju,

dokud ještě žiju:

„Pan viděcký pes je,“

do čela mu vryju.

Pak ať si tu hlavu

vezmou k svému právu,

lehko odbydu si

svoji boží správu.“

Ó nechoď mi přeci,

vím, krev bude téci,

zde v chatě jsi ukryt

jako ptáčík v kleci.

Pak se vše zjinačí,

ach, mně bude k pláči;

ta tvoje košilka

s líčkem se opáčí.

V bledosť líčko schudne,

košulenka zrudne,

a zornice moje

plakať nezabudne.

„Ej, už nelze věru!

ulítnu ti v šeru,

ale chcešli duško,

k sobě tě zaberu.“--

Nečekal odvetu –

chyt ji, odnes v letu,

a dvě horská kvítka

uvadnula světu. –