CHLÉB

Jak lilije, jak padlý sníh

líbezně svítí,

že v lásky závratích

se srdce v požár nítí.

Je nebe zrovna na dosah,

v něm Bůh se blíží,

po němž jsi touhou prah’

v své tesknotě, v svém kříži!

Jak manna chce být krmí tvou,

však nad ni sladší,

s tou ranou krvavou

zde v boku být prs matčí.

A v tebe přejít, v tělo, v krev,

své vdechnout znaky:

ač tělem zemský zjev,

žít duchem nad oblaky! –

Jak lilije, jak padlý sníh

zde libě plá ti

a v lásky závratích

sám Bůh se podává ti!