CHLĚB NÁŠ VEZDEJŠÍ...

Přírodo, my tě zapřeli,

tvou drahou, svatou zem,

v tom přesvědčení bláhovém,

že k nebi vyrostem.

Měli jsme města, nudu jich,

požitky nocí, dní,

a tleskali jsme tomu vždy,

co bylo výstřední.

Nám v proudu tÓnů líbíval

se drsný nesouzvuk,

nám byla rozkoš vcházeti

v čarokruh divných muk.

Čarokruh náš byl z přízraků,

jež z knih kdys vyvstaly,

a generace nezralé

je špatně chápaly.

Chtěli jsme mnoho prožívat,

však málo bylo sil –

na drobné mince nálady

se talent proměnil.

Leč skutku velikého přec

náš nevytvořil věk,

ač v slovech jeden každý byl

nejméně nadčlověk.

Leč všechny ony touhy nás

přec neukonejší –

Ó země, matko naše, dej,

dej chléb nám vezdejší!

Dej chléb nám černý, tvrdý, dej,

dej přirozený cit,

jímž dovolíme očím svým

se slzou zaplatit!

Dej chleb nám černý, tvrdý, dej

i srdce dítěte,

ať upřímnost a prostota

zas pro nás vykvete.

Dej chléb nám černý, tvrdý, dej,

dej smysl žití, dej,

zas na fialky vyjdem si

na stráň, a na orsej!

Dej chléb nám černý, tvrdý, dej,

a píseň skřivana, –

do přírody se rozběhnem

volati hosana!

Jen k tobě blíž, jen k tobě blíž,

toť spásy znamení –

již vracíme se k tobě zas,

života prameni!