CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ.

Nebe snů i peklo klamů,

mlhy dnů i záři hvězd,

hladovící Zítřka tlamu

po tom, čím ti dnešek jest,

ba i snah plod svěží podál,

dnes-li červ ho neohlodal

lásky přátel včerejší:

chléb nám skytá vezdejší.

S důvěrou-li, že to k cíli,

přes dnů jek i hmoty jdeš

a jen sníš si do posily –

vzkřikne pravda: „Je to lež!“

Jako výsměch beznadějí

na tě prázdné jamky zejí,

jimiž hlad ti konejší

často chléb náš vezdejší.

A přec si jej k prsoum tlačím:

„Živote náš, mám tě rád!“

V dál se za ním žena, za čím,

nevím – chci jen vše mu dát,

abych tě moh’ líbat, ženo,

cítit, co je utajeno

síle, jíž svět zevnější

chléb mi hněte vezdejší.