Chléb

Kráčím dlouhým ozářeným polem,

s obou stran se měkce vlní klas,

ach, jaký to sladký velký hlas

tichou hudbou rozlévá se kolem!

Ne, on nejde z mělkých pole brázd,

z klasů, které kosa počne klást,

jako z hloubky, srdce samé země

slyším, jak to zní a šumí ke mně

celou plání širou jako step:

Chleba! chléb, ó, chléb!

Života ty dárce svatý

jmenovaný v modlitbách,

v zrnu, v klasu, jenž tak zlatý,

v soustu, po němž člověk práh’,

pluh když zaryl ve svůj lán,

tisíckrát buď požehnán!

Naplň žitím, ruchem, zdravím,

svěží silou celý svět,

utiš moře lidských běd,

poslem míru budiž usměvavým!

Ať, kam oko v dálku letí,

ve slunci se smějí děti

s modrým okem jako chrpy,

smavým líčkem jako mák,

ať tu není, který trpí,

ani člověk, ani pták.

V krby nově zbudované

ať to světlo září vzplane,

kouř z nich viň se, ať se zlatí

jitra leskem nebo tratí

v mraky nebe, v mlhy lán –

tisíckrát buď požehnán!

Úpal půldne neuprosný, žhavý,

jako vroucí rozžhavený kov,

bezmrakého nebe širý krov

spouští dolů na sekáčů hlavy.

Kdo by se však žáru toho bál,

za klasem klas padá dál a dál,

teď i lícha naposled se kácí,

nebo jenom v těžké lidské práci,

ve vrásce, jež ryje lidskou leb,

dobyt chce být chléb.

Skývo chleba, který byl

plodem těžkých dnů a chvil,

dlouhé práce naší ruky,

mozolů a myšlení,

jak tvá vůně naše muky,

krůpěj potu odmění!

Rád pak oráč vzpomíná si

na utvrdlou vzdornou zem,

i jak hynul úpalem,

šumící když stínal klasy;

na ruch kladiv jiný zas,

a ten bdění v noci čas –

ach, ta každá krůpěj s čela,

která padla do díla,

na démant se, září skvělá,

ve vzpomínkách změnila.

Je to velký, hrdý cit,

sám svůj chléb si vydobyt!

Stlumíš z prsou výkřik s těží,

když ti prvně v rukou leží,

oko blyskne, hruď se vzdýmá,

jak by nový dech jí vál,

usneš a tak klidně dřímá

sotva který světa král.

Večer. Zvony dlouze s věže hučí,

která tmí se v zlatých červáncích,

žena čeká v kole dětí svých,

nejmenší své vinouc do náručí.

Však teď, slyš! se ozval venku krok.

Otec! Otec! dětí křik a skok.

To se věsí na sehnutou šíji,

to jej táhne, to se v ústa vpíjí,

ví, že nese za kladiva tep

chleba, chléb, ó, chléb!

Blah, kdo může jednou zříti

plně úkol člověka,

jak se z jeho ruky žití

jako pramen roztéká

těm, jež srdce k němu víže!

Ó, té sladké, sladké tíže,

jež se věsí denně naň:

Cítit, pole, na němž roste

chleba jejich sousto prosté,

že je jeho vlastní dlaň!

Nová síla letí v páž,

bdíš a kuješ, sníš a tkáš,

abys po té práci denní,

již jsi nesl tich a rád,

vzal si vroucí políbení,

úsměv viděl na rtu plát,

aby zářil v tvoje snění

i do tvojich tmavých drah,

jako ženci, když se vrací

unavený svojí prací,

červánkový růžný nach.

Ticho! Slyšíš? Někdo venku klepá.

Vítr s chladem o vládu se prou.

Dvéře vrzly. Žebrák, žena slepá,

natahuje prázdnou ruku svou.

Ó, teď celý, celý člověk buď,

soucit teplem šlehni v tvoji hruď!

Slyšíš? jak se hladem, chladem chvěje

a jak šeptá slabý, bez naděje,

bídný tvor ten, stár a slep:

Chleba, chléb, ó, chléb.

Života to trpký list,

milosti chléb musit jíst,

každé sousto v ruce pálí,

tíží jako kameny,

a ten chléb jak neuzrálý,

hořký, slzou solený.

Tichý kročej, pohled plachý,

těkající kolem strachy,

jak se k němu oči pnou,

před bolestnou vyčitkou.

Ach, jak se ta prázdná ruka

žebrákova zachvěje,

poprvé když slabě ťuká

na příbytků veřeje.

Bázeň mine – roste trud,

umřít musí v prsou stud,

pak se dojde ke dnu brzy,

smělé čelo, pohled drzý,

neprosí už, drsně žádá

děsnou hrozbu na svých rtech;

hladovících hrůzovláda

krví volá v lidstva snech.

Město hoří. Dusivý a čpavý

z černých trosek k nebi stoupá dým,

v divém shonu zrakem zoufalým

o skývu se rvou a bijí davy.

Zvony duní, nebe jeden žár,

jako prapor vlaje starý cár,

pod ním zástup potácí se, řítí

jako běsné moře vlnobití,

volá, třímá v rukou nůž i cep:

Chleba, chléb, ó, chléb!

Stará bído člověka,

nekonečná, odvěká!

Surový pud sebebytí

šlape lidskosť, lásky květ,

svazky krve jako niti

rve a trhá naposled.

Celé lidstvo jeden roj,

celý život jeden boj,

jeden vstává, druhý padá

jak jej někdo pěstí sklál,

ale nových svěží řada

přes mrtvolu letí dál.

V shonu tom, kde silný jásá,

co je kouzlo snů a krása?

Duše plná dum a citu

zavírá se jako květ,

tvůrčí duch v svém tichém skrytu

spřádá tiše krásy svět

z prvků žití: bolu, klidu,

z divých vírů závrati –

ale soucit, láska k lidu

píseň jeho vyzlatí.

V malé síni bez ozdob a vděku,

sedě v kruhu milých svojich knih

o skráň opřel hlavu smuten, tich,

v myšlének a dumy dlouhém vleku.

Hle, toť král, jenž rozdal vše, co měl!

Písní sháněl mraky s lidských čel,

srdce svoje jako rubín žhavý,

zlato snů, blesk pravdy hodil v davy

a dnes šeptá, cítě bídy hřeb:

Chleba, chléb, ó, chléb!

Co se ptáků rozletělo

s jarní září, vlahým dnem,

mnohé mladé hrdé čelo

chtělo s orly oblakem:

od slunce snést trochu lesku,

trochu tepla, trochu blesků

na ubohou svoji zem.

Ztichla píseň plná krás,

ptáka v písni schvátil mráz,

a to mladé hrdé čelo

dosnilo a dotrpělo.

Jiný unik’ ostří spáru,

znik’ však kdesi v pouště tmách,

v denní práce dusném žáru

vyschnul pramen písně záhy

zassut v srdce hlubinách.

O, chléb volá v jiné dráhy!

vzdorná skráň se skloní hrou;

píseň? krása? Nech to dětem!

A kdo chtěl jsi hřmíti světem,

táhni klidně brázdu svou!

V tichých ulic klikatinu šerou

vešla prvně úzkostí se chvíc –

pestrý šat a usměvavá líc,

ale v oči slzy se jí derou.

Padnout, padnout! Bože v nebesích!

Vidí propasť, bahno, hanbu, hřích,

ale jako roj to v hlavě hučí:

Bídný život plný zla a žluči,

rychle k činu, rychle, buď a neb –

Chleba, chléb, ó, chléb!

V jakou strž a v jaký kal

víru, česť i ideál

trháš, bídná skývo chleba,

nutíc prodat sen i stud,

řeč i krev i duši třeba,

aby zmizel na mžik trud.

Na čele znak hanby vpálen

a na rukou okovy,

osud tvrdý, Bůh je vzdálen,

a hrob ten již nepoví.

Otrok chleba! jak se bojí,

kloní zrak i šíji svoji,

k cituprázdné zlaté modle,

jak se tře a plazí podle

duše kdys tak ohnivá;

a kde hřmět by měla bleskem,

zkrušit modly jedním třeskem,

pokorně se usmívá.

Chceš ji vyrvat, cítě muku

nad bídou i bolestí,

ale sotva vztáhneš ruku

i tvé pouto zachřestí...

A tak sním a kráčím dlouhým polem,

s obou stran se měkce vlní klas,

ach, jaký to sladký, velký hlas

šumnou hudbou rozlívá se kolem.

Ne, on nejde z mělkých pole brázd,

z klasů, které kosa počne klást,

z hloubky, s výše, z celé šíré země,

se rtů, z hrud i zvonů šumí ke mně

jako vítr, když zved’ křídel tep:

Chleba! chléb, ó, chléb!