Chlebař.

Na cestě do Kanaán, v poušti Sinu

lid israelský roztáh' plátna stanů,

a vzdorný Sared used' v palmy stínu

a mračil se a reptal proti Pánu:

„Dost strádal jsem a bratry viděl strádat;

teď, Jahve, mluv, co s námi dále míníš?

Tvým synem jsem a právem zvěst mi žádat,

proč ustavičně bezpráví nám činíš?

Proč do kola nás vodí v lestném svodu

jak vola při žernovu sloup tvůj žhavý?

V děs pouště jdem vždy dál, ne na svobodu,

což křik a kletby zoufalých tě baví?

Proč z Mizraimských jsi vylákal nás domů

v tu širou poušť, v to žhavé písku moře?

Mluv, babsky kryjící se vládce hromů,

mluv! proč že stále množíš naše hoře?

Či před lítou nás mužně chráníš zvěří,

jíž dětí naše v dravé dáváš tlamy?

Já nevěřím, ať kdo chce v tebe věří,

mne plané sliby tvé juž neomámí.

Nač vše to matení, nač vše ty klamy,

nač s Mojžíšem ten tajný hovor asi?

Dál byli bychom věru dávno sami...

Ej, lepší v Egyptě jsme měli časy!

Tam vodili nás k práci v ranní době,

ty honíš nás i v noci cestou bludnou;

ba, přes příliš jsi důvěřoval sobě,

a naše svaly schnou a oči rudnou!

Dnes v celé velikosti chápu Kaina

a jsem mu blízek myslí pohněvanou;

nač hlad, nač mor, nač vše ta trýzeň bajná?

máš radost z nich, a proto neustanou!

Z tvých planých slibů není splněn žádný,

lež byla vše, co Mojžíš slíbil lidu;

syt v otroctví byl každý, zde je hladný,

tam v noci měl, zde nikdy nemá klidu,

Tam pouze ruce zmozoleny byly,

zde z nohou opálených krev nám tryská;

tam z Nilu lahodnou jsme vodu pili,

zde stojatou a hořkou z třasoviska.

Tam bylo vše, co k žití zapotřebí,

a povždy masa v soli uschovaná,

a hojnost ryb a melouny a chleby,

zde mana jen a mana zas a mana.

A stále jenom mana, mana stále!

Nač pískem věčně řežavým se brodit?

Mám dosti už, ni o krok nejdu dále,

vímť, chceš nás umořit, ne vysvobodit!

Spíš Amalech snad, k Rafidim jenž kvapí,

nás přepadne a choré zrubá hlavy;

vždyť tupí hlupci, s ozdobnou jen kapí

jsou Káleb s Josuem, již vodí davy.

Zde hynu jen; duch strádá, srdce hoří,

půl v těla útrapách, půl v hněvu tonu;

nuž, chce-li kdo, dál tupě ať se moří,

já navrátím se v službu Faraonů.

Když suchou nohou juž jsme přešli vody,

tož srdnatě je přeplujem tím spíše;

kdo chceš, měj dále na maně své hody,

kdo se mnou, spěš do Nilu plzné říše!“ –

A prchli mnozí z reptajících židů,

by žernov robství znova na se vzali,

i strnul Farao a pravil k lidu:

„Hle, samovolně otroky se stali!“

Co takým odměnou vděk dáti káže,

jimž nad vlast chléb, byť mřeli s jařmem v týlu?

Všem lýkem nohy spoutejte i paže

a v Nil je hoďte v pokrm krokodilů!“