Chlopicki.

Desetkrát se nad ojczyznou

Luna doplnila,

Bledou zář svou s nebes výše

Na zem tmavou lila –

Luno tichá, bledoskvělá –

Na své noční chůzi –

Kolik jsi ty uviděla

Zde na zemi hrůzy! – –

Posledního listopadu

Slunce žhavě vstalo,

Nad Varšavou noční mračna

Bleskem rozehnalo –

Na nohou již každý Polák

V skvělé zbrani stojí:

„Náš Chlopicki smělý, chrabrý,

Buď nám vůdcem v boji!“

Nikde není Chlopického –

Vojvoda se tají –

On, jenž udatně vždy válčil

Jindy v cizím kraji –

V Italii, ve Španělích,

V Německu a v Rusi:

Teď on, když jej zve ojczyzna,

Bojechtivost dusí! –

„Ach, ojczyzno, ach, ojczyzno,

Moje drahá máti,

Rádbych krev svou na bojišti

Za tebe chtěl dáti –

Osudu hlas však v mém srdci

Děsně ozývá se:

Vlasti, předvídám, že boj ten

Nebude k tvé spáse!

Osud námi všemi vládne,

Říšemi a lidem –

To jest dáno v naši mocnost:

Rozloučit se s klidem,

Možná jest nám se vrhnouti

Do bouřného víru –

Nejisto však dosáhnouti

Vítězného míru!“

Byl Chlopicki jako nikdo

Národu milencem,

Ze všech polských synů byl on

Prvním vyvolencem.

„Veď nás – budem údy tvými,

Ty buď naší hlavou –

Veď nás k spáse, veď nás k smrti

Cestou bouřně žhavou. –

Pamětlivi jsme my dávné

Polské nesvornosti –

Dobře nyní uznáváme

Cenu poslušnosti –

Všickni budem údy tvými,

Ty buď naše hlava –

By ojczyzně vrátila se

Blaženost a sláva!“

Luna mění rohy svoje –

Rus blíž postupuje – –

V Chlopického celá Polska

Pevně důvěřuje –

Jako ještě nikdy v Polště –

Důvěra to byla –

Jak žádného – matka Polska

Chlopického ctila.

„Veď nás k boji, veď nás k smrti!“

Volá vojsko smělé;

„Neprodlívej – bojuj, bojuj!“ –

Volá Polsko celé. –

Chlopicki se odvracuje –

Nezačíná válku

Touhy plný, jak Kolumbus,

Hlídá v temnou dálku.

S větší důvěrou směl Kolon

V okeanu plovat:

Přírodě neklamné mohlť

Pevně důvěřovat –

Dřív se v dálném okeanu

Nalezne svět nový,

Nežli zdar od Neslovanů

Vzejde Polákovi! –