Chmel.

Kde se k výši pne a vine

kolem tyčí chmel,

do zeleně v loubí stinné

ptáček zaletěl.

V úponků a listů chladu,

v stínu chmelných rév

od rána až do západu

zněl tu jeho zpěv.

Stojí chmele v plodu zralém,

ptáček letí v jih, –

pohroužil se v stínu palem

do snů bláhových.

Snil o libém chmelnic šeru

v známém údolí,

myslil, že to na severu

les byl na poli.

Tam se z jara opět vrátí,

hnízdo bude plést,

až se bude zelenati

chmele ratolest.

V snivé touze čeká, čeká, –

k moři dal se v let,

na sever zas do daleka

z jihu letí zpět.

Z dáli vidí známá pole,

hledá chmelný les, –

ale tyče, tyče holé

ční tu do nebes...

Pěvče, který v touze vřelé

vzlétáš do oblak,

tys ten na zeleni chmele

zabloudilý pták.

V ruchu života den ke dni

svoje sny jsi tkal, –

ale život, život všední

požal ideal!

Naklonil se jako třtina

ke hmotě náš věk, –

víc teď chutná chmelovina

než tvé sloky vděk!